Povídky

Z Coraabopedia | Souborná encyklopedie coraabského multivesmíru
Přejít na: navigace, hledání

Obsah

Tu 4219

Dešťové kapky dopadají do špinavé kaluže. Občas do louže došlápne noha se zablácenou botou a voda vycákne. Pak zase padají kapky. Potom se vrátí noha a bota: šplách. Kap, kap, kap, šplách. Kap, kap, kap, šplách. Znovu a znovu. Je to krásné a uklidňující. Leží se mi tu moc hezky. Zavřel bych oči a prospal bych se, ale něco mě nutí stále se dívat. Trochu to bolí, ale poddávám se tomu rád, protože je to moc hezký pohled. Dokonce se usměju. "Tak ty se budeš ještě smát, B'yabho?," zasyčí Demeseraai, klečící na zkroucené postavě vězně, a znovu přitlačí na jeho zkrvavenou hlavu, kterou mu už notnou chvíli máchá v kaluži. "Deme, nech toho. Zabití neprojde ani Tobě!," kňučí na rozzuřeného kolegu vězeň postavy dokonale přizpůsobené k podlézání, a ač natahuje třesoucí se ruce, aby zabránily nejhoršímu, je z jeho postoje patrné, že se nikdy neodváží. Okolo nevšímavě prochází zástup vězňů, vracejících se z pracovního tábora. Lhostejní k dešti, lhostejní ke kaluži, kterou procházejí, lhostejni k osudu jednoho z nich. Šplách, kap, kap, kap. Šplách, kap, kap, kap... "Varoval jsem ho," prohlásí po chvíli Demeseraai a konečně svou oběť pustí. Zvedne se a přitom sleduje, jak se tělo na zemi jakoby samovolně překroutí do polohy plodu. Úsměv na tváři nepochopitelně přetrvává. Znechuceně zakroutí hlavou a pokračuje: "Je to jenom vobyčejnej srágora. Takový namyšlený štěně tu nevydrží ani Tol!"


Vysoké komerční budovy Sektoru 15 nevšímavě shlíží na násilnou scénu na ulici. Na kopa ve služební zbroji s velitelskými prýmky, jak se naklání nad umírajícího a těžce oddechujícímu Dolgithovi probíhají poslední myšlenky na končící život. Úplně nakonec si v duchu povzdychne: "Proč se mi teď vybavila právě tahle vzpomínka? Kolik Tu jsem si na první Tol v Goa'Kach nevzpomněl. Bylo to drsné, ale i tak se mi vrací ten pocit krásy a klidu." Cítí, jak se mu na tváři objevuje úsměv a naposledy tiše zašeptá: "Demeseraai."


Všechna podlaží Naddy bují životem. Úředníci i vyšší byrokrathé razítkují byropisy s mnohem větší razancí než obvykle a někteří dokonce přechází mezi pracovními kukaněmi! Mezi tím probíhají vojenští ordonanci a často nedbají na běžnou slušnost a ve spěchu vráží do civilů nebo nižších šarží! "Nukaraa , ty aabu," zanadával si G'Har, když na poslední chvíli uhnul probíhajícímu poslu. Jeho se dnešní shon netýká. Služební odznak je po deaktivaci zešedlý a v ruce si nese zmačkanou kuličku byropisu, ve kterém mu velitel důrazně oznamuje, že za porušení subordinace při zásahové akci InSboru může být šťastný, že je suspendován jen na 7 Tolů! "Ale že byl velitel zásahu pitomec, to se tam nepíše," naštvaně si ulevil, čímž polekal okolo jdoucího přenašeče razítek, který nechtěně zakopl o svou nohu a rozsypal se na podlahu. G'Har se po něm s úšklebkem ohlédl, ale žáhu mu to moc nezchladilo. Došel k ochozu galerie na 9 podlaží a rozhlédl se po ústřední hale Naddy. Před ním se rozprostřelo hektarové náměstí uvnitř budovy. Obří rozměry, dovolující použití interiérových monogravů, našly v čase potřeby své neocenitelné uplatnění. Agravické balustrády kypěli třísměrným provozem a kdo zde byl jen pěší, spoléhal se na u-gravové trubice, které přenášely i mezi jednotlivými patry. K tomu se všude rojilo množství automatických botů a jak se tato různorodá masa proplétala a mísila, personál a civilové společně vytvářely dojem obydlí nějakého úlového meta-hmyzu. Veškerý shon se však vyhýbal centrální mozaice vytvořené ze vzácné glauruucké rohoviny dovezené z Annoru. Její hrubost ohrožovala všechny, co nenosily pancéřové boty a tak si vysloužila uctivou nepozornost. G'Har si mumraj zaujatě prohlížel, když jeho pohled zaujala postava, která svižným, ale nespěchajícím krokem mířila právě těsně podél centrální mozaiky. Na té postavě bylo něco, co jí odlišovalo od veškerého okolí. Bytost měla tělo poseté desítkami augmentačních přípojek určených k instalaci na zakázku vyrobené bojové zbroje, nejspíš hodné lecjakého arma. Nicméně nejvíc na sebe neznámý upozorňoval klidem a spokojeností se sebou samým. Klidem, který se tak nepodobal všem ostatním v budově, protože z ostatních čišela nejistota, že něco velkého se děje, ale nikdo neví, jestli to přinese něco dobrého. Když byl muž na půl cesty mezi mozaikou a hlavním východem lemovaným rentgenovými desintegrátory určenými k osobní prohlídce libovolných živých i neživých druhů, zvědavost G'Hara rozhoupala z nečinnosti. Několika rychlými kroky se přesunul k nejbližšímu u-gravu a spokojeně se usmál, když už šestý cestující byl byronos s unickou účetní rozvahou. Nejlepší způsob jak se dostat k tajným informacím je skrze účetní data. Každý byrokrath si víc cení včasnosti a úplnosti dat, před jejich utajením. Rychlým škubnutím uufthackému úředníkovi vytrhl datovou krychli z rukou a než se ubohý byronos vzmohl na vyděšené zakňourání, G'Hara už skočil do protisměrné barvy u-gravu a zmizel mu z dohledu. Cestou si krychli připojil ke svému intrawaru a aktivoval vyšetřovací program třetí třídy, který byl standardní výbavou všech vojenských i pořádkových jednotek. Než ho u-grav vysadil na galerii v přízemí, program mu zvýraznil jednu nechutně velkou částku převedenou na civilní osobu bez pracovního poměru v Naddě. To bylo určitě ono. "Takže ten B'cogtha byl práskač a právě donesl něco móóc zajímavého," pomyslel si G'Har s jiskrou v oku a svižně vykročil ke sklobetonovému výhledu na civilní zbraňárny. Muž už měl za sebou i výstupní prohlídku a dokončoval upínání své zbroje k hlavohrudi. "Tal potěš," zakroutil G'Har hlavou zkoumaje těžařovu výstroj. Mohutné plátování kolem nohou naznačovalo přítomnost několika pohybových jednotek s vlastními zdroji energie a drápové zakončení chodidlových systémů sdělovalo, že majitel požaduje vysokou hybnost na libovolných terénech možná i s vysokým sklonem. Obličejovou část na hlavohrudi obklopovalo vrstvené plátování se schopností poloautonomního ohýbání, aby byl pancíř vždy v optimálním sklonu při zásahu projektilem, nebo ruční zbraní. Celkový dojem malého válečného stroje dotvářely přehnaně velké ramenní agregáty s pancíři přecházejícími v drápové rukavice. Jakmile se všechny systémy aktivovaly a spojily s tělem, těžařský ozbrojenec se otočil k východu, přičemž ukázal nehezkou sbírku zbraní připojenou k zádovým dílům. Nechyběly zde projektilové zbraně, ale všemu dominovaly dvě mohutné corabitové čepele zabírající celou délku hlavohrudi. "Tohle je čím dál tím zajímavější," řekl si G'Har, "tak je to práskač, nebo zabiják? A pokud zabiják, tak co umí, aby to neuměl někdo z InSboru líp, že si zaslouží takový prachy?" Tou dobou už ale těžař nastupoval k taxi-gravci do agravy, která okamžitě vyrazila k polygonům transcentrální dálnice. Nnul Dae okem aktivoval komunikátor a požádal o identifikaci cíle cesty právě odjíždějící agravy. Systém mu chvíli vzdoroval kvůli dnešní suspendaci, ale ta se týkala aktivní vojenské služby, takže mu některá administrativní práva zůstala. Po chvíli se mu zobrazila mapa s hlášenou cílovou stanicí: "Hm, vnější sektor," zamumlal si G'Har a s nespokojeným stažením obočí požádal o zavolání nejbližšího taxi-gravce. Ten díky jeho pracovní pozici u InSboru okamžitě přiletěl a po zadání směru vyrazil preferovaným pruhem dálnice. Cestou G'Har zkontroloval energetický stav zbroje a po krátkém zaváhání se připojil na komerční zdroj vozu a zaplatil si dobytí rezerv. Pak si zkontroloval svou osobní výzbroj a s povzdechem naznačujícím nedávnou nepříjemnou vzpomínku začal skládat ostřelovačskou pušku vlastní výroby s vyrytým nápisem BVKK-1. Je pravda, že s dobrou optikou se dozví nejvíc, a kdyby něco: "tahle holka mě vyseká z lecjakýho blitka," prohlásil si a pohladil keramzo-ocelovou skládanou pažbu své "holky." Pak se uvelebil v sedadle a zavřel oči. Jako rozený voják uměl najít před akcí čas k odpočinku a Sektor 15 je skoro Un daleko.


Sektor 15 je od smrti Xun Tchwa stále v rozpacích mezi svobodným rozmachem poctivé práce a nutným úpadkem způsobeným podříznutím šedé a černé ekonomiky. Nebo spíš jejím odstřelením. Průmyslové budovy na zpracování blitkobetonu sice vykazují činnost, ale Uufthaků, kteří tvoří naprostou majoritu obyvatel tohoto Sektoru, na ulici moc nepobíhá. To Dolgithovi naprosto vyhovuje. Většina jeho návštěv v Goa'Kach způsobily trapné srážky s neschopnými civily, kteří nedokáží včas uhnout z cesty. Dneska to ale bude úplně jiný. Celý InSbor právě stahuje smyčku kolem Sektoru 7, aby domněle provedl záchranu poloviny C'Orai před děsivými teroristy disponujícími zbraněmi hromadného ničení. Dokonce si přizval na pomoc Bahoofu, minimálně aby paralizovala všechny aktivce ze Žumpiče!, protože Ti jsou schopní vyprovokovat i obyčejné obyvatele k teroristickým činům a taková rozbuška by mohla mít katastrofické následky. Nejlepší na tom ale je, že mu InSbor právě zaplatil královské odchodné. S tím splatí všechny dluhy za tuhle novou zbroj a dovolí mu vypadnout z C'Orai a uniknout z neustálého kontaktu s úřady, kteří se na něj lepí od první návštěvy věznice. Tedy, byl by už na cestě do Bochezai, kdyby mu hlavou nevrtala zajímavá zmínka od někoho, z blízkého okolí Zapraskala. Místní malé centropolní xotnictví prý ukrývá Xun Tchwovo zabavené věno. Byl by tomu nevěřil, kdyby to nezaslechl ve chvíli, kdy o něm přece nemohli vědět! Taxi-gravec dorazil na náměstí 15C41A a zastavil na vyhrazené parkovací stání. Dolgtih vystoupil a vykročil s pohledem upřeným k nedaleko sedící bachraté budově s trochu zašlým nápisem - KERONGOVO XOTNICTVÍ.


G'Har Dolgitha sledoval ze střechy budovy na druhé straně náměstí. Dorazil sem skoro o 2 Uny dřív, a tak se po fázovém přesunu na střechu vysoké budovy s dobrým výhledem na xotnictví, zabýval pátráním v databázích InSboru. O Kerongovu xotnictví tam ale bylo jen, že ho založil nějaký Khoptiďan v 4165 Tu a pojmenoval ho podle jednoho z nově zvolených robokardinálů. Nebyla tam ale žádná zmínka, že by patřilo do sféry vlivu InSboru. Přišlo mu divné, že by mělo posloužit jako pokladnice k výplatě odměny. Bude si muset počkat, aby se dozvěděl pravdu. Jakmile Dolgith vstoupil do xotnictví, atmosféra na náměstí se radikálně změnila. G'Har na chvíli zadržel dech, když uviděl několik kopů, jak potichu vybíhají z civilních monogravů, které doposud stály zaparkované a jakoby opuštěné po náměstí. Část z nich se rozeběhla k těm několika uufthakům, kteří asi byli skutečnými civily a svižně je odvedli z náměstí. Ostatní zaujali pozice obkličujíc xotnictví a začali si připravovat zbraně.


"Veliteli, právě nám volá Kerongovo xotnictví, že ohlášený dorazil!" zakřičel od panelu ochrany civilů službu držící Ba'Kop a zrudnul, když mu nervozitou přeskočil hlas. Následně se chytil za pusu a pokusil se být najednou neviditelný i hrdinou dne, což vyústilo v opakované a trapné přidřepování zpět do židle a následné vstávání do pozoru. Hlavní kancelář 3-LAMAE chvíli jakoby zadržela dech, aby skoro najednou začaly službu držící kopové vstávat a pohledy zaměřovat vertikální panel sektorové mapy, který dominoval kanceláři, jako kapitánský můstek hvězdného křižníku. Velitel Doraan s rukama sepnutýma za zády mírně pokývnul hlavou, že bere nováčkovo hlášení na vědomí, a soustředěně sledoval zuřivě blikající červenou, která označovala Kerongovo xotnoctví. "Všechny jednotky jsou na místě?" zeptal se Doraan svého Ha'Kopa, aniž by se na něj podíval. "Jistě," odtušil spokojeně trojnásobný držitel titulu Tu'Kop a protože věděl, jaké přijdou rozkazy, aktivoval chráněné spojení na všechny jednotky kop v terénu a jakmile viděl velitele Doraana souhlasně přikývnout, zavolal do interkomu: "Tady zástupce Dubh, všem jednotkám. Hypomor vstoupil do hnízda! Opakuji! Hypomor vstoupil do hnízda! Postupujte dle plánu!" S tím posunkem předal další komunikaci zpravodajskému důstojníkovi a spolu s půlkou centrály vyrazil na rampu, kde všichni nasedli do svých antigravů a vyrazili posílit jednotky již rozmístěné v ulicích Sektoru 15. "To se moc často nestává, aby jim někdo donesl pravdivý tip," pomyslel si ještě Ha'Kop cestou. "Podsvětí se asi zbavuje nepohodlného kolegy! No, v tom jim rád pomůžu," zašklebil se pod tvářovými brvami pro sebe Dubh a rukopařátem sjel ke své služební zbrani. Zpravodajský Ba'Kop, který byl prvotním hybatelem této chvíle stále nejistě postával u svého pultu a ruka mu cukala v tandemu s koutkem úst, jako by chtěli zakřičet: "Vemte mě s sebou!" ... "Prosííím!" To však z jeho úst nikdy nevystoupalo, stejně jako již nikdy nevystoupala jeho kariéra a tak si za 40 Tu spolehlivé, ale napůl zbytečné práce sáhne neúspěšně na život, skončí na felčarce, kde schopná nedbalost místního personálu zajistí to, co sám nesvedl. Ba'Kop vydechne v Šeru 3|4259 Tu a jeho poslední myšlenka patří snaze vzpomenout si na vlastní jméno. Od nástupu do služby mu nikdo nikdy neřekl jinak, než Bakope.


Dolgith prošel vstupním portálem Kerongova xotnictví a okamžitě pochopil, že právě vlezl do kádě plné 5-KUUL sajrajtu. Pomalu se rozhlédl po personálu, který se tak moc snažil tvářit "normálně," že měl pocit, že vidí drátky od jejich končetin k pomyslnému loutkaři. Než mu stihl vyrazit studený pot, ucítil, jak mu končetinami projela dávka syntadrenalinu. Zhluboka vydechl a pohledem našel šéfa ochranky, který zcela jistě stál před majitelem xotnictví. Z toho, co vyčetl z jejich tváří, mu bylo jasné, že tady je to 7-KUUL. Chvíli se upřeně díval na dvě nejdůležitější postavy v místnosti, až pochopil, že vědět, že přijde, pro ně není to samé, jako čelit realitě jeho příchodu. Ale na poklad může zapomenout, i kdyby tady něco cenného bylo. Lehkým pohybem paže naznačil úmysl odejít a z úlevného podklesnutí kolen šéfa ochranky vyčetl, že mu nikdo nebude bránit. To pravé ho čeká až venku. Pomalu se otočil, sevřel pažní drápy a psychicky se připravil na neskutečné přetížení, které jeho augmentované schopnosti v bojovém režimu dokáží vyvinout. Pak vyrazil. Nožní drápy se zaryly do mramorové podlahy a s příšerným skřípěním drcené krásy Dolgith vyrazil ven. Sypající se karbosklo vchodových dveří vytvořilo nezemskou aureolu kolem humanoidní válečné pevnosti, která vyběhla na náměstíčko sledované desítkami hledí malých i velkých útočných zbraní. 9-KUUL! Za zvuku odjišťování desítek zbraní se Dolgithovy semiautonomní A-Gyro jednotky implantované do páteře okamžitě aktivovaly, brutálně změnily těžiště postavy a těžařská bojová pevnost v nemožném úhlu napůl proskočila a napůl proběhla okolo šokovaných kopských zátarasů. Dolgith vyrazil do nitra průmyslového areálu hrát svou oblíbenou hru na honěnou.


Tohle je den plný překvapení, pomyslel si G'Har. Jestlipak to bude ještě zajímavější, řekl si právě ve chvíli, kdy hlavní vchod xotnictví doslova vybuchl a v oblaku sluncem prozářených střepů na náměstí vyběhla obrněná postava. Čekající kopové zareagovali téměř okamžitě, ale než stihli zacílit své zbraně, všem včetně G'Hara poklesla čelist v údivu při pohledu na neskutečnou pohybovou kreaci obrněnce, který změnil směr svého pohybu v podstatě na místě a za neustálého zrychlování vyrazil ve skulině kopských zátarasů pryč. Éter se okamžitě rozezněl desítkami hlášení, které G'Har díky výbavě od InSboru dokázal sledovat. Zároveň nabyl fázové kapacitátory a zahleděl se na nejvyšší budovu v Dolgithově směru úniku a provedl skok.


"Veliteli" ohlásil se zpravodajec, "cíl unikl z obklíčení a míří na severovýchod." Velitel Doraan pozvedl obočí, ale nenechal se rozhodit: "Pošlete směrový vektor úniku Ha'Kopu Dubhovi, ať jeho lidi posílí zátarasy v tom směru. Všechny jednotky z druhé strany sektoru ať se zapojí do vytvoření tří kruhů zátarasů." "Rozkaz, veliteli." Odpověděl zpravodajec, ale to už mu prsty letěly pro ovládacích obrazovkách a předával rozkaz. Zároveň se aktualizovala data na hlavním panelu se sektorovou mapou, kterou Doraan pečlivě sledoval. Někdy touto dobou se cíl setkává s dalšími jednotkami, které byly na pozicích již na základě tipu o vykradení xotnictví. Velitel zadržel dech a čekal. "Veliteli" ozval se zpravodajec a Doraan zavřel v očekávání oči: "Máme další 2 hlášení o průniku cíle kolem našich pozic!" Doraan oči zase otevřel a pevně stiskl rty. "Už chtěl otevřít linku ke svému zástupci, když se mu zobrazilo, že jej Ha'Kop sám volá. S očekáváním otevřel spojení, ale proud slov jeho zástupce jej podle výrazu vůbec neuspokojil. "Dubhu, čekal jsem, že mi voláš kvůli našemu cíli a ne kvůli nějakýmu civilovi, který se ti napojil na okruh. Jeho nech zavřít a pokračujte v nahánění toho zločince, co si z nás dělá legraci." Ha'Kop mu odpověděl, na což velitel skoro zvedl hlas: "Tak je to nějaký zpravodajec, který náhodou viděl víc než vy. To ho ale neopravňuje se nám plést do akce!" Na to se mu do interkomu rozezněl další proud slov, který velitele po chvíli umluvil. "Tak dobře, Ha'Kope Dubhu, že jsi to Ty, tak se s ním spojím, ale nepřej si mě, jestli se pleteš." S tím přijal přesměrovaný kontakt a z druhé strany se mu ozval G'Har.


Dolgith právě probíhal přes kolejiště masivního jeřábu, když před sebou rozpoznal další zátarasy. Vytrvale se blížil a studoval své okolí. Tlama se mu roztáhla v úsměvu, když na hale po levé straně rozpoznal množství výstupků, které personálu sloužily ke šplhání k transportnímu jeřábu po celé délce jeho trasy. Začal měnit směr ve stejné době, kdy se schovaní kopové začali ukazovat a zaměřovat jej. Spolu s prvním výstřelem vyšlápl do vzduchu a se štěstím přeskočil vybuchující chodník, aby se přenesl na nejbližší stupeň. Zároveň levý pařát zaryl do stěny, což mu pomohlo akcelerovat kupředu a vzhůru a skoro bez zpomalení pokračoval v cestě napůl vzduchem přes zátarasy. Kopové se jej snažili sledovat a drtili halu výstřely svých zbraní. Jenomže nestíhali efektivně přeměřovat vzhůru a do strany zároveň. Kovový hluk párané haly přiváděl Dolgitha k extatické radosti a ten se nezřízeně rozesmál dotvářeje tak kopům kulisu apokalyptické pohromy, ženoucí se jim nad hlavou.


G'Har to sledoval skrz optiku své BVKK-1 a nepřestával v duchu kroutit hlavou nad výkony ozbrojence. Už třikrát aktivoval fázové pole, aby změnil svou polohu ve snaze neztratit cíl z dohledu. Přitom si vybíral pouze hypervysoké tovární věžáky, ze kterých přehlédl oblast o průměru 200 bolů. Takhle běžet neviděl ještě nikoho. A kopové asi také ne, protože cíl už zase unikl. To jej přimělo k pokusu o spojení s velitelským antigravem, aby nabídl svou pomoc, protože jednotky kopů se nepřemísťovaly dost efektivně, aby udržely obklíčení. Rozhovor se zástupcem velitele nebyl moc příjemný, ale když mu poslal pár návrhů a obhroublý Uufthaka jednu ze strategií vyzkoušel, povedlo se jim nahnat Dolgitha na další zátaras. Ten sice zase překonal, ale aspoň teď směřoval po kruhu obklíčení a ne ven z něj. V tom se mu objevila ikona spojení s hlavním velitelem kopů. G'Har si olízl rty a spojení otevřel: "Tady G'Har Fi-Dan, InSbor. Sleduji Váš cíl ze střechy. Míří na severo-severo-východ a je tlačen po druhém kruhu obklíčení na hraně kvadrantu 8 a 9A." "InSbor?!" zařval šokovaný velitel 3-LAMAE, "co tu, u Tala, dělá InSbor?" "My jsme všude" odtušil G'Har sarkasticky. "Tak si buďte všude jinde a nepleťte se nám na naše okruhy" zpražil ho znechuceně velitel a už chtěl spojení vypnout. G'Har si s pochopením povzdechl a zkusil to ještě jednou: "Veliteli, omlouvám se, nechte mě začít odjinud. Ten týpek právě proběhl skrz vaše tři kopy, a ti ani nevzdechli, protože běžel po zdi, navíc 2 lanty nad nimi. Jsem tu sám a nebudu se vám do toho cpát. Můžu vás ale navigovat." "Ok,!" Ozvalo se po chvíli, "máš Ha´Kopovo doporučení a to už něco znamená. Tak začneme z druhého paznehtu. Já jsem velitel Doraan a když mi pomůžeš dostat tohohle pancharta, tak ti bude oddělení dlužit flašku B'Tangu." "To si nechám líbit," usmál se G'Har a odeslal po intrawaru situační mapu s aktuální polohou cíle. "Navrhuji, že každých 5 Omů pošlu aktualizovanou polohu, abychom optimalizovali vektor pohybu cíle. Souhlasíte, veliteli Doraane?" "To bude stačit, ferre. Když to dokážeš. Otevírám ti naše linky, přenes si kódy našich lidí a posílej to všem. Právě ses stal naším orlím okem!" "Spolehněte se, veliteli!" Přehnaně zdůraznil a s přílivem nové chuti do akce aktivoval fázové pole a zahleděl se na vzdálenou vysokou budovu, ke které se cíl systematicky propracovával skrz vybydlený tovární areál.


Dolgith si užíval nejlepší běh života. Adrenalin a syntadrenalin mu proudily žilami s převahou nad krví. Svalová vlákna požírala uměle okysličované cukry po stovkách bsukka za Om a tělo předvádělo výkony na hranici schopností živých i neživých forem života. Chodidlové drápy při mohutných odrazech rvaly betonové konstrukce průmyslového areálu, zatímco pažní pařáty v koordinaci s norentgenovou zrakovou augmentací využívaly ocelové výztuže ocelobetonových bloků k prudkým změnám směru pohybu. Občas z čiré radosti vytrhl své corabitové čepele ze zádových pouzder a prosekl si cestu skrz zaparkovaný monograv, nebo nízké ocelové konstrukce. Takovou honičku ještě nezažil. Chvíli cítil, že unikne během necelého Unu, ale ukázalo se, že tihle kopové se naučili přeskupovat a reagovat na jeho změny trasy jako ještě nikdo. Skoro by chtěl Zapraskalovi osobně poděkovat, že ho jeho lidi podvedli a dostali do téhle situace. Ostatně přesně to udělá, jakmile se odtud dostane. Sice se sám živil prodejem informací, ale krom bezvýznamných pouličních lachtů si jeho smyšlené typy nikdo neodnesl. Copak Zapraskal nechápe, že téměř všechny razie měly za cíl odvelet většinu jednotek někam jinam, aby si Dolgith mohl zablbnout s hůře vybavenýma kopama? S tím zatočil do úzké uličky, protože před ním se vyloupla podezřele vyhlížející skupinka zaparkovaných antigravů: "Zatraceně, tady jsou taky." Zkusil si zanadávat, ale jeho myšlenky stále patřily představě obrovské razie v Sektoru 7, které se účastní snad celý InSbor a Bahoofa. Opět se rozesmál, protože si představil pohled pyrotechniků, jak opatrně otevírají hlášený kontejner a místo ban-bomb zde najdou erotické hračky s cílovou adresou redakce Žumpiče!.


G'Har už začínal být unavený z neustálého předávání dat, komunikace s Ha'Kopem a pravidelného fázového skákání. I jeho zbroj hlásila, že teplota systému dosahuje hranice funkčnosti a energetické rezervy se povážlivě krátily. Dobrou náladu si držel jen díky neustálému údivu nechápajícího Dubha, který nikdy neslyšel o hvězdných poutnících a doposud nepřišel na to, jak to, že je G'Har stále před nimi, i před Dolgithem. Co bylo horší, i G'Har začínal mít pocit, že to nestačí. Dolgitha sice dokázali lákat do pastí, ale on vždy prostě proběhl okolo rychleji, než jej někdo dokázal zaměřit dostatečně silnou zbraní. Těch pár zásahů příručními zbraněmi odklonila jeho zbroj a bylo jasné, že toto jej nezpomalí. K podobným myšlenkám tou dobou dospěl i velitel Doraan a tak se rozhodl pro poslední možnost. "InSbore" otevřel soukromý kanál ke G'Harovi. "Pověz mi. Jsi tady oficiálně?" "Ne," odtušil s klidem Fi-Dan. "A myslím si dobře, že tvoje optika je na nějakém slušném ostřelovacím kvéru?" pokračoval Doraan. "No," zaváhal G'Har a pomyslel na důsledky. "Ano, je to to, co si myslíte, veliteli. Ale na tu jeho zbroj nemám žádné dost průrazné náboje." "Dobře, ferre. Tohle bych dokázal vyřešit zase já. Jsi docela blízko k mému zástupci a v jeho velitelském antigravu máme to nejlepší z naší výzbroje. Máme tam něco, co jsme kdysi zabavili a schovali si na odstřel něčeho fakt hnusnýho. Ale je to zakázaný svinstvo. Chápu, že tohle nemusí mít pro tebe dobré následky, ale oběma nám je jasné, že ten panchart je na moje chlapce moc rychlej," pokračoval velitel, "a nejenom že ho nedokážou dostat," povzdechl si Doraan a po chvíli neochotně pokračoval. "Nedokážeme ho už ani dost dlouho sledovat. Všechny vojenské jednotky jsou navíc nasazené někde v Sektoru 7 a já už nemám co na něj poslat. Je to na tobě, ferre. Pochopím, když nebudeš chtít riskovat kariéru, ale kdyby něco, tak mám taky nějakej vliv a vrátím ti to." S tím přepnul a s nejistotou zda sám dělá dobře čekal na odpověď. "Jsem váš člověk, veliteli" odpověděl za chvíli G'Har a aktivoval fázové pole s pohledem na velitelský antigrav. Ha'Kopa Dubh stál ve dveřích s neobvyklou nábojovou krabičkou a málem nadskočil, když se G'Har před ním zhmotnil v poli statické energie: "Rád Vás poznávám, Dubhu," G'Har žertovně zasalutoval, vysunul zkoprnělému Uufthackému kopu náboje z rukopařátů a v dalším záblesku jej nechal stát s nejapným výrazem ve vchodu do antigravu. Policejní gravec vše pozoroval z kokpitu a tiše, ale velmi opatrně si na účet Dubha pošeptal: "Aabu!"


G'Har se přemístil na předem vybraný zásobník blitka. Nebyl sice tak vysoký, jako jiné budovy, ale právě teď potřeboval spíš dobrý úhel pro střelbu. V pokleku otevřel krabičku s náboji a s tichým zahvízdnutím si prohlédl podivně tvarované střely. Velikostí to byly typické nábojnice, ale v corabitu, ze kterého byl plášť vyroben, bylo pro něj neznámé žilkování několika barev a samotný náboj byl popsán pokřivenými znaky. Náboje také divně páchly a vzduch jako by se kolem nich vlnil. Opatrně jeden náboj vložil do své BVKK-1 a natáhl. Pak si připravil další tři náboje vedle sebe a zalehl. Cíl se k němu bude blížit skoro přímo a uvidí ho na dobrou vzdálenost. To mu dovolí víc než jeden pokus. Zadíval se skrz optiku a zaměřil se na ústí ulice.


Dolgith byl opět donucený volit směr podle tlaku kopských zátarasů, ale když vyběhl na tuto širokou třídu, kde průmyslový areál začal ustupovat obchodní zóně, čemuž odpovídalo mnohem méně využitelných překážek, otevřel se před ním pohled na rovnou cestu na svobodu. Což smrdělo. Dolgith postupně zpomalil, aby nakonec úplně zastavil a zahleděl se kupředu. Nikde nikdo a nic. Dokonce ztichl i kódový šum kopských hlášení. "Tohle smrdí hůř jak káď," zamumlal si a s tím vyrazil s využitím svého oblíbeného maximálního zrychlení. G'Har si zrovna tuto chvíli vybral k výstřelu, ale Dolgith se pohnul kupředu tak rychle, že jej přestřelil. Střela však překvapila oba dva. Nejdříve ten příšerný jekot slyšel G'Har, pak Dolgith viděl, jak se k němu blíží výbuchy výloh na obou stranách ulice a když se přes něj převalil řev v neznámém jazyce, poprvé za dnešek zakopl a v kotoulech narazil do opuštěného monogravu. Jakmile se vzpamatoval, zahleděl se spolu s G'Harem na místo, odkud se rozeběhl. Tam uviděli úzký, asi dva boly dlouhý impaktní kráter končící dokonale kruhovou plochou, která se neustále prohlubovala a stěny jakoby stékaly do sebe, přičemž okolí postupně černalo. Po chvíli to naštěstí přestalo a na ulici opět zavládl klid. G'Har se vzpamatoval první a opatrně pohlédl na další náboje vedle sebe. Polkl a opatrně vzal druhý a zasunul jej do zbraně. Měl pocit, že zacvaknutí znělo "dychtivě." Pak znovu zaměřil na Dolgitha, který zrovna vstával a odhadoval, odkud střelec vypálil. Teď to bude mnohem těžší, bylo G'Harovi jasné a Dolgith mu to potvrdil, když předvedl dokonalý slalom mezi neviditelnými kužely. Nnul Dae vydechl a domáčkl spoušť: "Vedle," pomyslel si okamžitě a zavřel oči a stiskl zuby v očekávání jekotu. Dolgith varován nebyl, takže jej na výstřel upozornila až explodující zeď obchodu s náhradními díly na monogravy. Okamžitě vypnul sluchové vstupy a kotoulem se pokusil kompenzovat přicházející otřes země. G'Har fascinovaně pozoroval, jak se v místě obchodu vytváří černé prázdno pohlcující okolní hmotu a začerňující okolní budovy. Naštěstí to opět přešlo, i když následky teď byly mnohem horší. "No tak chlape, snaž se!" přikázal si a vzal další náboj. "A ty parchante," zamumlal s pohledem na střelu, "zkus mi taky trochu pomoct!" Zacvakl a zamířil. Dolgith už znal polohu střelce a tak optimalizoval své úhybné manévry. K tomu se snažil dostat mezi sebe a ostřelovače alespoň nějaké překážky, aby mu ztížil zaměření. Za chvíli proběhne kolem jeho pozice, ale naštěstí mu nebude ukazovat záda dlouho. Támhle je odbočka, kterou se mu ztratím. S tím se pokusil ještě zrychlit a ukončit tuhle už příliš dlouho akci. "Za tohle si někoho podám," pomyslel si ještě, když jej podivné trhnutí vyvedlo z rovnováhy a roztočilo kolem osy. Pokusil se zabrat nohama, ale jedna už byla ve vzduchu a tak se tomu poddal, položil se do vzduchu a napřáhl ruce, aby skončil v kotoulu. Jenomže pravá ruka tam už nebyla. G'Har si stále ještě opakoval: "Tref se, tref se!" I když viděl, že zase neodhadl Dolgithovu rychlost. Jenomže střela tentokrát neletěla rovně, ale obloukem se blížila k cíli. Čas se pro Fi-Dana zpomalil, aby mohl v úžasu sledovat, jak se průbojný náboj zavrtává do ramenního pancíře, ale místo aby jej rval, hloubil v něm živý důlek, který do sebe vtahuje další a další hmotu, až paži nic nedrží u těla. Ta ještě chvíli směřuje spolu s tělem kupředu, ale tělo samotné se nestihne přizpůsobit neočekáváné změně váhy. Dolgith se ještě snaží zachránit koordinovaným pádem, takže si ani nevšimne, že jej neustále požíraný pažní pancíř podlétá, aby zmizel a nechal na zem dopadnout jen zčernalou paži. Čas se opět zrychlí a Dolgith dopadne nešikovně na hlavu s druhou rukou příliš vzpaženou, což mu ji okamžitě zlomí na několika místech. Nohy setrvačností pokračují dál a dokončí nepovedený kotoul na zádech. Hlava je stále otočená k chybící paži a sleduje, jak mizí ramenní kloub. Tam se ale rozklad zastaví a dál pokračuje jen černání tkáně. To naštěstí Dolgith nevidí. Zato vidí, jak mu selhávají jednotlivé systémy a vypínají se. Jeho řídicí systém je po chvíli temný jako jeho augmentace i pancíř. Tělo není zvyklé starat se o sebe bez mechanické podpory a tak životní funkce pomalu slábnou. S tím přichází ospalost a melancholie. Má pocit, jako by slyšel dešťové kapky dopadající do špinavé kaluže. Občas do louže došlápne noha se zablácenou botou a voda vycákne. Pak zase padají kapky. Potom se vrátí noha a bota: Šplách. Kap, kap, kap, šplách. Kap, kap, kap, šplách. Znovu a znovu. Je to krásné a uklidňující. Leží se mi tu moc hezky. Zavřel bych oči a prospal bych se, ale něco mě nutí stále se dívat. Trochu to bolí, ale poddává se tomu rád, protože je to moc hezký pohled. Dokonce se usměje. "Tak ty se budeš ještě smát, B'yabho?," zasyčí Demeseraai


Vysoké komerční budovy Sektoru 15 nevšímavě shlíží na násilnou scénu na ulici. Na kopa ve služební zbroji s velitelskými prýmky, který se naklání nad umírajícího. Těžce oddechujícímu Dolgithovi přitom probíhají poslední myšlenky na končící život. Úplně nakonec si umírající těžař v duchu povzdychne: "Proč se mi teď vybavila právě tahle vzpomínka? Kolik Tu jsem si na první Tol v Goa'Kach nevzpomněl. Bylo to drsné, ale i tak se mi vrací ten pocit krásy a klidu." Cítí, jak se mu na tváři objevuje úsměv a naposledy tiše zašeptá: "Demeseraai."


G'Har sleduje ze své pozice, jak k ležícímu tělu dorazí velitelský antigrav a z něj vystoupí Dubh. Opatrně se přiblíží a skloní se nad Dolgitha. Dává si pozor, aby se jej nedotkl. Všichni čekají, kanály spojení otevřené. Sektorem 15 zašumí zpravodajská vlna nesoucí jediné slovo: "Demeseraai?" Pak následuje šum dohadů a zuřivého datování v databázích. To už G'Har ale nesleduje, protože právě pochopil, že jeho cíl vydechl naposledy. Nejistě se podívá na poslední připravený náboj: "Co jste, u Tala zač?! Já vím, že jsem se netrefil, jen jsem si to hrozně přál!"

Autor povídky: Wolfrick

Posel z minulosti

Elektromagnetické záření nízké vlnové délky přišlo jako první rozbřesk slunce po dlouhé noci. Energie paprsků byla nízká a záření netrvalo až tak moc dlouho, ale energie to byla. A tahle energie pronikla tam, kde žádná forma energie neproudila už hodně dlouho. Někdy stačí malá jiskra, aby se zažehl mocný plamen a tahle jiskra byla víc než dostačující. Prastará mysl se začala pomalu probouzet a ve tmě se cosi pohnulo...


Pobočka xotnictví oXo kdesi v prefektuře Agan, kontinent Oada, planeta Agan, současnost.

"Do kádě" pronesl jsem procítěně.

"Slušně prosím! Tady jste ve váženém podniku," odvětila mi přísně pokladní za přepážkou. "Jsem si jistá, že došlo k nějakému omylu, na jaké jméno jste říkal, že je ten účet veden?"

"Ibar Sanko," utrousil jsem už potřetí a ona se na mě zase tak pochybovačně ušklíbla. Nedivil jsem se jí, se svou výškou skoro třetiny bolu a odstínem pleti typickým pro tenhle kontinent, bych se mohl vyměnit s jakýmkoliv Mogratem na ulici za výlohou a nikdo by nic nepoznal. Po tisící jsem proklel toho idiota, co mi zřizoval tenhle účet. Zvlášť proto, že sanko v jazyce Mogra znamená podfuk. Jedinou útěchou mi v tuhle chvíli bylo, že jestli to, co mi tahle nána tvrdí je pravda, ten idiot teď nejspíš hnije někde v cele na velitelství Ligy. Byla to chabá útěcha, protože záloha za poslední job právě vzala za své.

"Nevypadáte moc jako Ibar," rýpla si do mě posměšně. "Nicméně se nemáte čeho bát pane, náš podnik se pyšní stoprocentní diskrétností," obrátila se znovu k sub-netu a něco naťukala do interface. "Je to tak, jak jsem říkala," sdělila mi po chvíli. "Váš identifikační kód je správný, ale účet byl zmražen centrálním příkazem a já vám nemohu vydat hotovost," zvedla hlavu a podívala se po očku na bezpečáka v uniformě.

Jelikož na rozdíl od některých dokážu pochytit náznak, když na něj narazím, napřímil jsem se, usmál a pravil: "Velice děkuji za spolupráci slečno, byla jste velmi nápomocná, bohužel už však musím běžet, přeji hezký den." Ona se na mne prostě zamračila a já v tu chvíli opravdu poznal, že je na čase vypadnout, zvlášť když hlídač pomaličku posouval ruku k opasku s pistolí.

Pomalu jsem zamířil ke dveřím, oči na hlídači, a vyšel ven z xotnictví. Bylo pozdní odpoledne a ruch na ulici byl stále čilý, davy lidí spěchajíce za svými problémy nebo potěšením. Rozhlédl jsem se na obě strany a zamířil k baru, který jsem zahlédl asi 20 lantů daleko, jestli je moje podezření správné, nebude to dlouho trvat.

Vešel jsem do setmělého baru a kývl na starého prošedivělého Mograta, co za pultem leštil sklenici. "Gonbu?" prohodil jsem konverzačně. On jen pohodil hlavou směrem k prázdné kóji u okna, ze kterého jsem měl perfektní výhled na ulici. Kývnutím jsem poděkoval a hodil mu střípek za použití sub-netu. Uvelebil jsem se na sedačce, co už zažila lepší časy, a spustil interface. Zatímco nabíhal, po očku jsem kontroloval silnici a nedaleké xotnictví.

Po naběhnutí mi netrvalo dlouho najít to, co jsem hledal a pak jsem jen tiše zaklel. Když jsem se připojil na sub-kanál s aktuálním děním, praštil mě do očí jeden z posledních sub-logů. Nadpis zněl Razie ve významném boterském cechu! a mě opět zatrnulo. Otevřel jsem přiloženou sub-portáž a zahleděl se do očí reportérky, právě informující o aktuálním dění na Aganu.

"Jak jsme již hlásili ze studia, brzy odpoledne provedli představitelé Ligy razii zde v boterském cechu Dorak-Mor, před kterým právě stojíme," kamera zabrala vchod, který střežilo několik liganů. "Oficiální vyjádření zatím nemáme ale…" v tu chvíli se u vchodu strhnul poprask a několik sub-portážních týmů se začalo drát dopředu ke kordónu liganů. Reportérka se dýchavičně hnala za kameramanem a za běhu funěla do mikrofonu. "Vypadá to, že se na místě objevil samotný liganor Gamoa a zřejmě se tedy dočkáme oficiálního vyjádření."

"Liganore! Liganore!" začala pokřikovat a natahovala směrem k němu mikrofon. Gamoa roztáhl ruce a začal reportéry gesty uklidňovat a tím i naznačil, že je připraven k vyjádření.

"Vážení představitelé sub-netu a občané Kosmopolitních světů, brzy nad ránem se našemu informátorovi v cechu Dorak-Mor podařilo zachytit utajenou zprávu určenou pro nejužší vedení cechu, informující je o faktu že cituji: "Zásilka přistála na Aganu," vzhledem k chybějícím záznamům celní správy jsme usoudili, že se jedná o nebezpečný pašovaný náklad a podle pravomocí přidělených bezpečnostním složkám zákonem 13:7 o dovozu do centrálních světů z 4232 Tu jsme provedli razii, abychom zajistili důkazy a další informace. V tuto chvíli nechceme zveřejňovat informace o povaze zásilky, podařilo se nám však odhalit osobu zodpovědnou za její doručení a o jeho identitu se rádi podělíme. Je jím pro nás dobře známý pašerák a dezertér Alden Zahra" v rohu obrazu se objevila moje stará fotka, ještě v uniformě, a já snad dnes již po dvacáté zaklel. Dalo se to čekat, vzhledem ke zmrazenému účtu, ale ti idioti z cechu vůbec neměli znát mou pravou totožnost, zvlášť ne tady, na Aganu.

Gamoa pokračoval: "Za jakékoliv informace vedoucí k dopadení tohoto známého uprchlíka, Liga nabízí odměnu 1 000 Xotů. Zároveň jsem osobně vyslal Tým 4, aby uprchlíka vypátrali a přivedli ho k zodpovědnosti za jeho činy minulé i současné…" v tu chvíli jsem přestal poslouchat a jen s otevřenou pusou zíral do monitoru. Tým 4, to znamená Wert sakra, věděl jsem, že si to ten starej plecháč nemůže nechat ujít, nejen kvůli mně, ale i kvůli povaze zásilky. Wert si mě velmi dobře pamatuje, ten parchant už 220 Tu nic nezapomněl, nic od té jeho návštěvy na WaalkWaku, kde z něj udělali to, čím je dodnes. Posledně jsem mu zmizel, ale teď má náskok on a k tomu jsme na zemi, musím rychle vypadnout z téhle planety, jinak je po mně.

V tu chvíli přiletěla oknem kulka a úlomky skla začali poletovat všude kolem mě. Staré reflexy zabraly a já zaplul pod sedačku, dřív než druhá kulka zasáhla to, co první minula. Rychle jsem vytáhl z bundy pokk, který mi naštěstí v xotnictví nezabavili, a naslepo vyslal pár střel do ulice a přitom se proklínal, do sedmého kolena. Měl jsem dávat pozor, chtěl jsem dávat pozor, ale ta zpráva o Wertovi mě tak vykolejila, že jsem si nevšimnul liganských hlídek, které se vyrojili kolem xotnictví a začali po mě pátrat. Po očku jsem vykoukl z pod sedačky a zahlédl vysokého ligana se zarputilým výrazem, jak se pomalu v zákrytech blíží k baru. Werta sem nikde neviděl, takže tohle musí být Dukor. V každém případě je na čase zmizet. Naštěstí jsem si nevybral tuhle čtvrť náhodou. Vyrůstal jsem tady, znám to tu jako svoje boty, snad se za ty Tu, co jsem tu nebyl, mnoho nezměnilo.

Vyslal jsem dalších pár střel do ulice a rozběhl se k zadní části baru. Barman se krčil za pultem a nenávistně mě pozoroval. Bar měl zadní vchod, to jsem si zkontroloval hned, jak jsem vešel. Při mé profesi je dobré vždy mít únikovou cestu. Vykopnul jsem dveře a vběhl do boční uličky. Věděl jsem, že tu někde kanál musí být, jen jsem doufal, že nebude zamčený. Naštěstí pro mě, někdo ukradl celé kovové víko. Do stok, ve kterých jsme si s kamarády hráli jako děti, jsem sešplhal tak rychle, jak jsem jen mohl. Jak jsem pomalu postupovat stokou směrem k malému přístavišti, kde jsem nechal Poutníka i s nákladem, přemítal jsem, jak jsem se do téhle kádě vlastně dostal.

A
Hvězdný poutník
(Coraabia Artist: Eugene Kovryga)

V myšlenkách jsem se vrátil několik Tolů zpátky, tam kde to všechno začalo, na Coraab. V té době skládkokopové pomalu dokončovali hlubinné výkopy u jezera Wat-Pagae a jen málokdo věděl, co tam vlastně ve skutečnosti našli. Jedna z Koxových čet se při výkopech dostala mimo hlavní trasu a narazili na něco, nad čím jim zůstal rozum stát. "Ree", šeptali si dělníci a hned zavolali šéfa čety. Ten podle tvaru a velikosti konstatoval, že musí jít skutečné o nějaký druh sarkofágu, i když materiál mu byl cizí a značky na něm také. Když na to použil přenosný rentgen, nestačil se divit a v očích se mu majetnicky zalesklo. Večer to propašovali ven do opuštěného skladu a dělníci si tu noc v baru užívali opravdu velkou hojnost chlupáče, jak někteří přezdívají chlupatému ležáku. Další den byl Oonar a šéf čety nelenil a obíhal své kontakty u překupníků pro cechy a univerzitu. Když ty snímky viděl prostředník cechu Dorak-Mor, bylo jasné, co se musí stát. Sarkofág se za každou cenu musí převést do hlavního sídla cechu na Agan, ať to stojí, co to stojí.

To se však snadněji řekne, než udělá, nemohli to prostě zabalit do kontejneru a poslat magravem rovnou nad Agan. Od dob Meuga už sice uplynulo hodně času, ale kosmopolitní celníci jsou neúplatní fanatici, kteří svou práci berou jako poslání, takže to nemohlo jít přes orbitální stanici a žádná agrava se planetární obranou neproplíží. V tu chvíli jsem přišel na řadu já. Jen málokdo věděl, že jsem byl v tu dobu na Coraabu, ale Xoty otevírají hodně dveří a úst a tak se prostředník Dorak-Moru dostal až ke mně. Jakmile znal moji pravou totožnost, byl jsem ten pravý Mograt pro tuhle šílenost. Cech moc dobře věděl, že tam v soustavě mám někde zaparkovaný ingar, koneckonců jsem v něm před několika Tu utíkal z Ligy. Jakmile si prostředník ověřil moji totožnost, jeho plán byl jasný. Poslat mě a náklad strunou až na Gath-3 a tam sarkofág přeložit do Hvězdného poutníka, se kterým pak prokličkuji planetární obranou a přistanu na Aganu. Cech mě vybaví neprůstřelnými papíry a úplatky pro překládky na přestupních uzlech a celní kontroly, které tam nejsou zdaleka tak přísné jako přímo na Aganu.

Řekl jsem mu, že to je sebevražda, ale nabídl mi tolik Xotů, že by s nimi šlo umlátit agroruuka a já se stejně tou dobou začínal na Coraabu už nudit, tak proč se zase jednou nevrátit domů. Donner už naštěstí není liganorem, kdyby byl, nedotáhlo by mě tam ani stádo ruuků. Ten chlap na mě měl zlost velkou jako multivesmír, za to co jsem mu provedl. Ale i tak mi tam zůstalo dost nepřátel, a pokud si nedám pozor, při nejlepším skončím na doživotí v podzemí na velitelství Ligy, při nejhorším si ani nechci představit. Cestou šlo kupodivu všechno podle plánu, díky dungské rebelii a následným zásahům InSboru, byl v soustavě takový chaos, že jsem se dostal z Coraabu nepozorovaně až na Iontal a pak dál, ale teď se tu brodím na svém domovském světě stokou a nadávám si těmi nejhoršími jmény...

To konkrétní xotnictví jsem si vybral, protože bylo blízko třem malým vesmírným přístavům, tedy spíš překladištím z orbitálních stanic. Ani pro Werta nebude tak snadné vytipovat kde jsem nechal Poutníka. Při normální práci bych tam ani nemusel, ale přepadla mě špatná předtucha a šel jsem si raději vybrat zálohu, pro případ že by mě cech chtěl podfouknout. Ještě, že jsem to udělal.

Po nějaké době jsem vynořil hlavu z kanálu a obhlížel nízkou, ale rozsáhlou půlkruhovou budovu. Zdálo se, že je vzduch čistý a tak jsem vylezl a rychlými přískoky zamířil k bočnímu vchodu. Ukázal jsem vrátnému svoji kartu a zamířil do útrob přístavu k doku D37, kde na mě čekal Poutník i s tím prokletým nákladem. Použil jsem tajný klíč k otevření průlezu a skočil dovnitř.

Že je něco v nepořádku jsem poznal hned, nezavřel se za mnou automaticky průlez. Další důkazy na sebe nenechaly dlouho čekat, vnitřek lodi byl ztemnělý, všude divně poblikávala světla a na monitorech běžely podivné obrazce, kterými problikával analogový šum. Vypadalo to na závažnou poruchu, a zrovna teď, když potřebuji, co nejdřív vypadnout z planety jsem cítil, že to není náhoda. Rozběhl jsem se do kokpitu a zkoušel restartovat systém, to mi však nepomohlo a podle intenzity a frekvence změn na monitorech jsem věděl, že ať se děje cokoliv, zhoršuje se to.

Liga to být nemohla, kdyby o mně věděli, loď už by teď byla vybrakovaná a já bych byl v cele, tak kdo tedy? Monitory začaly blikat s ještě větší frekvencí a mě to trklo, sarkofág. Rychle jsem se rozběhl do nákladového prostoru a docela hodně jsem se bál toho, co tam najdu. Když jsem rozrazil dveře, chvíli jsem zůstal zírat v němém úžasu. Monitory v nákladovém prostoru hrály všemi barvami a sarkofág lehce nafialověle zářil. Žluté symboly, které na něm byly předtím vidět jen matně, najednou vystouply a byly jasně rozpoznatelné. Když jsem se vzpamatoval, hledal jsem další slovo, kterým bych se počastoval za to, že jsem vzal tuhle šílenou zakázku, ale můj pohled po chvíli upoutal jeden z monitorů, na kterém se začala objevovat slova v jazyce Mogra.

"SPÁNEK...EXIL...DOMOV...VEN...VEN...VEN..." tou dobou už mi došlo, že ti blázniví skládkokopové to museli probudit, když to tahali ze šachty a já si cestou ničeho nevšiml. To jsem si však nemohl mít za zlé, nebylo čeho si všimnout, sarkofág, byl celou dobu v podstatě mrtvý a nevykazoval žádné známky aktivity, evidentně začal, hned jak sem ho na chvíli nechal o samotě. Pomalu jsem si odkašlal a promluvil jsem.

"Ty mi rozumíš?" zeptal jsem se opatrně. "ROZUM...SLOVA...MYSL..." objevilo se na monitoru. "Ale jak?" zašeptal jsem překvapeně. Jedno slovo "SUB-NET...". Dnes byl evidentně den plný překvapení, ta věc, ať už to bylo cokoliv, se po mém odchodu napojila přes loď na sub-net a začala se učit, nebyl jsem pryč ani pár Unů a ono to už dokáže takhle komunikovat. Inteligence na téhle úrovni mě upřímně děsila. "Heleď kámo, nevím, co jsi zač, ale musíme odtud rychle vypadnout, celá planeta po mě jde, a když najdou tebe, rozpitvají tě v laboratoři," schválně jsem tomu opomněl sdělit, že kdyby celá akce vyšla tak, jak měla, byl by v té laboratoři nejspíš připoután právě teď.

"VEN..." objevilo se snad stokrát na monitoru. To zrovna, hodně věcmi jsem si v tuhle chvíli nebyl jistý, ale v jednom jsem měl jasno, viděl jsem ten rentgen a s tímhle naživo v jedné lodi opravdu být nechci. "Ale no tak, přeci se jako dvě rozumné bytosti můžeme domluvit, ty mi vrátíš vládu nad lodí a já tě pustím ven, až se dostaneme z orbity, co ty na to?" odpovědí mi bylo opět paličaté "VEN..." a k tomu mi na druhém monitoru začalo hrát něco, co byl evidentně přímý přenos z bezpečnostních kamer přístaviště. A nebyl to pěkný pohled, skupinka liganů v čele s Wertem si to štrádovala k budově a postupně obsazovali všechny východy. V tu chvíli mě zachvátila panika a já začal v podstatě vyjednávat o svůj život s prastarou mechanickou bytostí, co mě efektivně uvěznila ve vlastní lodi. "No tak neblbni, víš, co mi ten chlápek udělá, když mě chytí? Musíme odtud vypadnout, HNED!"

"VEN..." to už byla definitivně poslední kapka a já začal skoro šíleně řvát směrem k zářícímu sarkofágu. "VEN? JAK TĚ MÁM DO KÁDĚ DOSTAT VEN? NEMÁM TU ŽÁDNÝ NÁSTROJE A NEMÁM DOST ČASU!" Na monitoru vedle mě se objevila sekvence symbolů a začala postupně blikat. Když jsem se podíval na sarkofág, zjistil jsem, že ty samé symboly jsou na něm vyraženy přímo přede mnou. Nastal čas jednat a já měl vážné dilema, buď mě dostane Wert anebo mě tu rozcupuje možná krvelačný a evidentně hodně naštvaný bot sestrojený před tisíci Tu v jedné z pradávných civilizací.

Když jsem se na to podíval z tohohle úhlu, volba byla vcelku jasná a já sáhnul po symbolech na sarkofágu.Ten po mém dotyku přestal fialově světélkovat a místo toho začal zářit všemi barvami duhy. Najednou něco křuplo, víko sarkofágu se rozpadlo a odhalilo kybernetickou kostru připomínající snímek, který mi ukázal překupník. Dál se ale nedělo nic. Kostra se nepohnula, ale světla okolo ztemněla a monitory začali nabíhat do jejich normálního stavu. Oddechl jsem si a chystal se vydat do kokpitu, když jsem za sebou zaslechl kroky, které i na kovové palubě zněly až moc kovově.

"Ahoj Aldene, dlouho jsme se neviděli," ozvalo se z chodby syntetizovaným hlasem a když jsem se otočil, bylo mi jasné, že se do žádné cely nikdy nedostanu. Wert přišel sám a mě bylo hned jasné proč. "Víš, než Donner odešel, nechal mi jeden poslední příkaz. Říkal, že pokud budeš mít tu odvahu se tu ještě někdy ukázat, mám se o tebe postarat osobně. Gamoa chce tu tvojí hračku, ale já si přišel pro tebe."

V tu chvíli jsem neměl moc na vybranou a začal jsem se loučit se životem, zkoušet vytáhnout pokk na kyborga prostě nemá cenu a nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. "Můžeme si o tom přece promluvit, Donner mě k tomu dohnal, neměl jsem na výběr."

"Rozkazy liganora jsou neoddiskutovatelné, to by měli bojoví piloti vědět, zvlášť ti elitní, nemyslíš?" Věděl jsem to moc dobře, ale s tím se teď už nedalo nic dělat. Wert začal sahat po zbrani a mě začínal pomalu před očima probíhat můj život, když se náhle Wert zarazil a podíval se na cosi za mnou. "Tys to..." víc už nedořekl a zarazil se. Prostorem se začaly šířit divné zvuky, připomínající ty, které vydávají strunexy při příjmu a vysílání dat. Wertova serva se začala podivně cukat a z některých míst jeho těla se začalo kouřit. Celé jeho kovové tělo spadlo na zem, začalo se třást a jeho hlasový syntetizátor úpěl jakoby v bolestech, než to po chvíli celé přestalo.

Pochybuji, že byl mrtvý, kyborgové mají tolik záložních systémů, jako hvězdné lodi, ale minimálně pro teď byl zcela jistě paralyzován. Otočil jsem se na svého, teď už vítaného, kumpána a čekal, až mi nechá vytéct mozek z hlavy zase jiným zvukem. Kupodivu se chvíli nic nedělo a pak se vedle mě na monitoru objevilo slovo "PRYČ...", v tu chvíli mi bylo jasné, že jsme na stejné vlně a že je na čase vypadnout. Odtáhl jsem paralyzovaného Werta z lodi ven a začaly startovní a kamuflážní procedury.

Když jsem se trochu nervózní za pár Untů svého společníka v kokpitu zeptal "Kam?" odpověděl mi, jak už bylo v jeho zvyku, jedním slovem.

"DOMŮ..."

Autor povídky: Hodinar



Dva úhly pohledu

Temná místnost, uprostřed je robustní vypracovaná postava, která zuřivě bije do boxovacího pytle a hřmí: "Khe K'mogarra kheeroei! Xeňácký červy! Zloději! Khe B’irrai! Prospěcháři!" Několik dalších postav s podobnými proporcemi stojí ve stínu na kraji a přihlíží. V tom se ozve zaklepání na dveře. "No?!" zahřměla postava u pytle. Do místnosti se naklonil nějaký Ilokaj a řekl: "Už je tu, Ingho." Ingha opáčil: "Konečně." A naposledy plnou silou kopl do pytle, jeho pobočníci ho odvázali a nechali plnou váhou spadnout na zem.

"Už skončili tati?" ptala se zoufale vzlykající holčička. Její otec vyčerpaně řekl: "Neboj Keiko," utěšoval ji. Jeden ze tří Inghových pobočníků vytáhl nůž a zabodl ho do pytle. Keiko vyděšeně vykřikla, protože jen těsně minul obličej jejího otce. On svou rukou rychle přikryl Keiko ze strany nože. Čepel bleskově rozřízla pytel, a zanechala dlouhý řez i na otcově ruce. Bolestivě zaúpěl. Poté je oba z pytle vytáhli, chvíli je vláčeli úzkou chodbou do jiné místnosti. Připoutali je k židlím, Keikině otci ještě přidali slušnou ránu do hlavy, po které ztratil vědomí, poslalo ho to na začátek toho všeho.

"Tati! Tati! Že zajdeme na vystoupení Šaašoxu! Prosím!" žadoní Keiko. Jejímu otci se tam moc nechtělo, upadající xenocirk, všechno předražené, a krom ansámblu se tam pohybují i podivnější existence, ale nakonec přikývl, co by při pohledu do jejích očí neudělal. Koneckonců sem přijeli, aby zapomněli, a tohle by mohlo pomoct aspoň jí, aspoň na chvíli. Vešli do xapitó, usadili se. Nejvíc se jí líbily xeňanské drezúry, při některých číslech se jí úplně zatajil dech. Při vi-magském představení se zase zasnil on. Psychedelické obrazce a simulované exploze ho vrátili zpátky do toho osudného momentu, do té srážky, dvě hořící agravy ... Ze snu ho vytrhla Keiko, tahala ho za rukáv a brečela, zřejmě to v ní vyvolalo stejnou vzpomínku. Vzal si ji na klín, utěšil ji a usoudil, že je čas odejít.

Zhruba deset lantů od xenocirku je zničehonic obklíčila skupina mladíků v černém a v kuklách. Jeden z nich k němu přistoupil: "Štrádujeme si to po naší centropoli kheero, co? Plýtváme našimi zdroji, hm?" Otec nechápal: "O co vám jde? Chcete peníze? Klidně, tady je máte." A vytahoval peněženku. "Myslíš si, že to spravíš úplatkem?" Keiko se zeptala: "Co spraví? My přece nic nerozbili." "Ticho Keiko!“ zašeptal otec. Maskovaný mladík se na ni podíval a začal se k ní naklánět: "Ta má ale prořízlou pusinku." Chtěl ji chytit za bradu. V tom mu na jeho bradu přiletěla otcova pěst s dostatečnou silou, aby ho srazila na zem. Zbytek skupiny se do něj jako na povel pustil. S tím už nemohl nic dělat. Nejdřív schytal několik úderů pěstí do hlavy, které ho srazili na zem, pak do něj začali surově kopat. Keiko nevěděla, co má dělat, byli hrozně velcí, větší než táta. Než se nadála, někdo ji sbalil do pytle, hodil si ji přes rameno a někam odnášel, ještě zaslechla: "Centro-bot!" a výstřely blízké i vzdálené.

Pytel ji sundali až v nějaké malé tmavé místnosti, únosce s ní mrsknul o zem, a při odchodu rázně zabouchl dveře. Byla to menší, holá, betonová místnost s malým oknem. Za moment k ní hodili jejího zbitého otce. Sotva se mohl hýbat, takhle ho ještě neviděla, nikoho tak ještě neviděla, nevěděla, jak mu má pomoct. Nechali je tam bez jídla i vody zhruba třetinu Světla.

Pár kolohnátů rozrazilo dveře, odvlekli je z místnosti, následovalo nekonečné týrání, nesmyslné obviňování, vysvlečení z šatů. "Xeňáčci musí být čisťouncí!" doslova ledová sprcha. "Jakpak se ti líbí vlastní medicína?," chladnokrevné bití. "Trocha cvičení tě nezabije!," boje s xiruukem. "Xeňák, xeňan, v čem je rozdíl…" "Nebudete nám zabírat náš prostor! Nebudete nám krást práci! Nebudete vytvářet zákony šitý VÁM na míru! Nebudete…! Nebudete…! Nebudete…!"

Pozvolna se mu začalo navracet vědomí. "Tati! Tati! Prober se! Prosím!" Viděl, jak na ně puškou míří nějaký muž. Znaveně se otočil na dcerku: "Keiko…" Tma. Keiko vytřeštila oči. Z hlavně pušky se kouřilo. Jeho bezvládné tělo se natočilo dopředu a shrbilo do předklonu.

"Bahoofa! Ani hnout!" Malá tmavá místnost byla v Omu zalitá oslepujícím světlem.


Abakh, mladý Těžař, vychrtlý bezdomovec v otrhaných šatech, zethanolovaný jako obvykle, se motal svou každodenní bezcílnou cestou C'Orou. Jeho život nikdy nebyl nic moc, ale tak špatně, jako poslední dva Toly, se ještě neměl. Kromě žebrání si občas sehnal načerno i nějakou práci, a v tom to bylo, poslední dobou se vynořilo nějak moc ilegálů – xeňáků, ty taky berou každou práci, jeho práci. Žebráním toho moc nezískal a zeslábl natolik, že už ho ani nikde vzít nechtěli. Mučil ho hlad. Před několika Uny, když se probral, tak se o snídani dokonce popral s nějakým starým odkopnutým ruukem, taky mlel z posledního.

Jak se tak vlekl centropolí, někdo do něj znenadání strčil až ztratil rovnováhu a spadl na zem. Otočil se a uviděl skupinu chlápků načichlých ethanolem, co právě opustili bar, před který se právě složil. Ukazovali na něj, řvali na něj, ale nerozuměl jim, další xeňáci. Chtěl utéct, ale bylo pozdě. Vrhli se na něj a začali mu dávat pořádně do těla. Ze zoufalství začal volat o pomoc, ale nedoufal, že někdo přijde. Z ničeho nic však bití začalo ustávat, xeňáci se dali na útěk. Obklíčila ho skupina Těžařů a Ilokajů. "V pohodě oraabi?" zeptal se jeden robustní Těžař a podal mu ruku. Abakh se jí chytl se slovy: "Díky chlapi!" Postavil se na nohy, a lépe si prohlédl zachránce, oni zase jeho. Ten, co mu podal ruku, řekl: "Nevypadáš zrovna nejlíp oraabi. Hele, nezajdeš na jedno? Zvu tě." Abakh si otřel zkrvavená ústa do rukávu a souhlasil. "Super, řikaj mi Lanth." Představil se. Abakh mu to oplatil a společně vešli do baru.

Konečně se po dlouhé době stal ethanol požitkem a ne jen útěkem z reality, i když ji stejně moc nevnímal, protože na jejich stole byly i další pochutiny, věnoval se víc jim. Lanth ho po chvíli vyrušil: "Hele, makáš někde?" Abakh zakroutil hlavou. Lanth pokračoval: "Možná bys mohl dělat u nás, měl by sis i kde lehnout a tak." Abakhovi se to zdálo až podezřele senzační, zeptal se: "Proč bys to dělal?" On odpověděl: "Coraabiani musej držet při sobě! Jinak o svůj domov brzo přijdem. Můžu s tebou teda počítat?" Abakh stejně nemohl už moc ztratit, tak na to kývnul.

Zhruba po Unu bar opustili. Hned před ním narazili na další skupinu xeňáků. Lanth se ho okamžitě s úsměvem zeptal: "Připravenej na pomstu?" Zbytečná otázka. Rozeběhli se proti nim a smetli je jako přílivová vlna, neměli šanci. S každou rozdanou ránou cítil určité zadostiučinění. Když poslední z xeňáků ležel na zemi a nedokázal se postavit, Lanth ho praštil pěstí do ramene a pochválil: "Líbíš se mi chlape! Xeňáci se musej držet v lati!" Když se otočili k odchodu, všichni sebou zaskočeně trhli. Stál před nimi Centro-bot, naprosto nehybně, nemířil na ně, neoznamoval jim přestupky, jakých se dopustili, jenom na ně zíral, čočky obou jeho vertikálně umístěných kamer se rozšiřovaly a stahovaly. Jeden Ilokaj se z nich vzpamatoval jako první, opatrně k němu přišel a zvídavě mu zaťukal na jedno oko. Nic. Oddechl si: "Heh, že by je zas někdo hacknul?" Vytáhl z kapsy laser a posvítil mu přímo do čočky. Centro-bot se ani nehnul. Na tváři se mu roztáhl úsměv. "A teď vypálíme ještě druhý vočičko." Jak řekl, tak udělal. To zbytek skupiny uvolnilo, vrhli se na něj a převrátili ho, ani potom nenastal žádný pohyb. Opojení ethanolem, vítězství v pouličním střetu a tento "plivanec" do tváře zákona v nich vyvolal obrovský pocit moci, který vyvolal hlasitý smích, který to oznamoval mohutným ulicím centropole, když se dali opět do pohybu.

Skupina se postupně rozcházela, až zbyli jen Abakh s Lanthem. Došli až k jednomu klubu, jmenoval se Di Wrrnteg (U Pahýlu). Obešli ho k zadnímu vchodu. Byla tam agrava, u které se vztekal jeden Ilokaj, měl jen jednu ruku, levou, postavou připomínal obra. Lanth zrychlil krok a agresivně zařval: "HEJ!" Jednoruký obr se otočil připravený na cokoliv. Ale když spatřil toho, kdo na něj houknul, oba se hned uklidnili, usmáli se a přivítali se ťuknutím pěstí o sebe. Lanth poté nahodil: "Mám s sebou pomocnou ruku." Obr se podivil: "Jen jednu?" Pak se podíval přes jeho rameno na Abakha, "Jo, takhle…" pochopil. Když Abakh přišel blíž, všiml si, že na pravé straně těla má dva nástavce na mechanické protézy. "Flikku, Abakh. Abakhu, Flikk," představil je Lanth. Flikk navázal: "Bezva, tak to mi může rovnou píchnout s touhle bednou. Má to snad manthu." Abakh byl stále zesláblý a bedna to byla pořádně těžká, nicméně s ní společně hnuli. Lanth zamířil do klubu. Tahajíce bednu se Abakh Flikka zeptal: "Hele, jak jste se k sobě dostali, Ilokajové a Těžaři?" Flikk odvětil: "Přes lecos jsme se přenesli. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel." Když ji dotáhli dovnitř, objevil se Lanth s oznámením: "Tak fajn, budeš tu dělat. Postel máš nahoře. Časem určitě budeš jeden z nás." Abakh se škodolibě zeptal: "A kdo, že to vlastně jste?" Lanth s úsměvem odpověděl: "B'izoei noi – (Ochránci kolébky)."

Nemohl uvěřit, jak rychle se jeho život změnil, ráno se rval s ruukem o kus žvance z popelnice, a najednou měl práci, i kde spát. Postupně získal přátele, nabral zpět ztracené taahy, i nějaké navíc, které vypracoval. Po šichtě sedal po barech, balil holky, třískal xeňáky – to už nedělal z pomsty, ale spíš jen tak ze zvyku, byl to adrenalin. Cítil, že někam patří. Měl rodinu.

Jednoho Šera se on a Lanth vypotáceli zethanolovaní z nějakého baru, každý se svou slečnou. Šli spolu ulicí, klábosili. Lanth se zeptal: "A v jakym Sektoru, že jste se to narodily holky?" Děvče v jeho obětí odpovědělo: "Víš, v žádným, obě jsme z Annoru." Lanth se zarazil a rozzuřil: "Cože?!" Chytl ji za vlasy a postavil si ji před sebe, odněkud vytáhl pistoli a pronesl: "Khe ik’katta, děvko!" "Co děláš?!" Vykřikl Abakh a vrhl se na něj, jen tak tak stihl odstrčit pistoli od její hlavy, než vystřelila. To Lantha rozzuřilo ještě víc, začali se přetahovat o zbraň, vyděšené ženy mezitím utekly. Když Abakh viděl, že jsou pryč, vyrazil Lanthovi zbraň a odstrčil ho od sebe. "Co to sakra bylo?!" Zařval. Lanth ho odbyl: "Vždyť to byly jen pitomý xeňačky, u Iblorta. Nevěděl jsem, že z tebe přemíra ethanolu udělá takovou babu." Abakh opáčil: "Myslím, že já nejsem ten, kdo přebral. Pro dnešek končíme." Otočil se a odcházel. Lanth sebral svou zbraň a zařval na vzdalujícího se Abakha: "Máš s tim snad problém?!" On to ignoroval. "Povídám! Máš s tim problém?!" Pud sebezáchovy Abakha zastavil, teď už nebyl tak blízko, aby s tou pistolí mohl něco dělat. Chvíli nehnutě stál, ale pak se dal zase do pohybu. Lanth na něj nenamířil, jenom ho zamyšleně pozoroval. Poté, co ho ztratil z dohledu, zamířil i on domů. Na konci ulice stál další Centro-bot, stejně zkamenělý, jako ten předtím. Když šel Lanth kolem něj, tak ho s opileckou kuráží praštil zbraní do kamery, se slovy: "Co čumíš!" Úder zanechal na kameře pavouka, ale Centro-bot opět nijak nereagoval.

Abakh se následující dny snažil Lanthovi vyhýbat, ani on viditelně neměl moc zájem. Jednou v práci si ho k sobě zavolal Flikk a řekl mu, ať jde "dozadu", měl tím na mysli skrytou místnost jen pro členy hnutí. Přišel tam. Posadil se mezi ostatní. Čekalo se už jen na vůdce, kterého vlastně ještě nikdy neviděl. Z ničeho nic světla zhasla a rozsvítilo se červené nouzové osvětlení. "Zabarikádujte vchod!" Ozvalo se odněkud. Dva lidé, kteří byli nejblíže, začali před dveře dávat nábytek. Abakh drknul do souseda Těžaře, Meka (v hnutí už byl dlouho, lecos zažil): "Co se děje?" Odpověděl: "Benga! Flikk vypnul proud. Musíme zmizet! Ještě něco, vím, že to pořád ještě nemáš…" Sáhnul do kapsy, vytáhl malý sáček a podal mu ho. Abakh se zeptal: "Co to je?" "Sairuucký maso," řekl. Bylo to sice malé sousto, ale přesto by ho to jistě zabilo. "Pro případ, že by tě chytli," dodal. Poté se rychle odebrali k únikovému východu. Začali se ozývat rány do zabarikádovaných dveří. Východ vedl úzkou chodbou k točitému schodišti, po kterém všichni běželi dolů jako o život. Bezpečnostní složky už rozrazili dveře a rychle je doháněli. Volným středem schodiště prolétly první kulky a pár kouřových granátů. Celé schodiště se začalo dusit. Během několika Omů už začali do největších opozdilců létat slušné dávky plastových projektilů. První z nich konečně dorazili ke dveřím vedoucím na ulici. Když se slušně vyuzený Abakh dostal ven, nic neviděl, jednak kvůli kouři, ale také proto, že celý klub i přilehlé ulice byly bez proudu, nacházeli se ve výšce okolo čtyřicátého patra, takže i přírodního světla tu bylo po skromnu. Chvíli se rozkoukával, ale jakmile za sebou uslyšel rachot bezpečnostních složek a uviděl jejich světla prostupovat kouřem, bylo mu jedno, jestli něco vidí nebo ne, a stejně jako ostatní uprchnuvší zmizel ve tmě.

Po téhle zkušenosti byl rozhodnutý s tím hnutím seknout, zašlo to příliš daleko. Do klubu už se nevrátil, podařilo se mu najít místo jinde, daleko od nich, s bydlením už to bylo horší, opět strávil několik dní na ulici, než si něco našel, ale všechno bylo lepší, než se tam vrátit. Navíc se mu zdálo, že ho každý vládní bot, kterého potká, pozoruje, ale nenechal se svojí paranoiou pohltit. Říkal si, že to musí být po takovém zážitku běžné. Pár dní byl klid. Jedno Světlo u jeho dveří však stál starý známý, Lanth. Abakh se zrovna vracel z práce, nechápal, jak ho mohl najít. Lanth k němu pomalu přišel a říkal: "Vida, už jsme si mysleli, že tě dostali. Zmizíš, nevrátíš se, nenapíšeš, nezavoláš, to se rodině nedělá." Tentokrát už svou zbraň neschovával. "Víš, napadlo nás, že bychom tě teď už mezi sebe mohli konečně přijmout." Abakh nechápal: "Myslel jsem, že už mezi vás dávno patřím." To Lantha rozesmálo: "Myslíš si, že zmlátíš pár xeňáků a patříš mezi nás?" Hned pokračoval: "Zkouška už je připravená, čeká se jen na tebe, jdeme," položil si ruku na zbraň. Abakhovi nic jiného nezbylo.

Před domem byl taxi-grav, kterého právě pokutoval Centro-bot za špatné stání. Vypadalo to, že to Lanthovi zkazilo plán, protože sebou trochu cuknul a procedil mezi zuby: "Ty jsou taky všude." Šli dál jakoby nic a postavili se přímo před pokutovaný taxi-grav, Lanth zamával na jiný. Nasedli. Cesta byla dlouhá, ale nevedla ke klubu. Klesly až na samé dno centropole. Zavedl ho do staré, polorozpadlé budovy, vedl ho chodbami, které vypadaly, že sotva drží, k jedněm kovovým dveřím. Zaťukal na ně určitou melodii a člověk na druhé straně je otevřel, naskytl se mu naprosto opačný pohled, šedá neoloupaná chodba byla osvětlená a vypadala … pevně. Po zavření dveří na něj dolehl opravdový strach, který čpěl celým prostorem, za jeden lant se stáčela doprava, kde vedlo pár schodů níž, poté už byla jen rovná dlouhá cesta lemovaná mnoha zarezlými dveřmi rozesetými rovnoměrně po obou stěnách. K Lanthovi najednou přistoupil nějaký Ilokaj a začal s ním něco řešit, odvedl od Abakha pozornost. Naskytla se mu příležitost. Pomalu zvolňoval tempo, mezi ním a jimi byl stále větší odstup. Uviděl pootevřené dveře. "Neloudej se." Otočil se na něj Lanth. "Kruci." Pomyslel si Abakh. Ale v zápětí byl rád, že tam nevešel, protože se zpoza nich ozval příšerně zmučený výkřik. To ho vytrhlo z myšlenek na vlastní záchranu, konečně to zaznamenal. Z většiny dveří v té dlouhé chodbě zněla naprosto stejně šílená melodie, a z těch, ze kterých ne, se líně plazil pach rozkladu. Téměř na konci chodby přišli ke skupině dalších členů hnutí, ti mu dali helmu s vysílačkou a pušku.

Nastrčili ho do nějaké tmavé místnosti, kde byl v jednom rohu vypnutý bot a na židlích byly připoutané dvě osoby. Malá holčička a muž středního věku. Oba v zuboženém stavu, muž ještě k tomu v bezvědomí. Mrazil ho jen pohled na ně, ale když ve vysílačce uslyšel: "Zabij je." Zastavil se mu svět. Hlavou mu běželo: "Zabít je? To nejde! Nic mi neudělali. Ani je neznám. "Xeňáky sice nesnášel, ale takhle daleko nikdy zajít nechtěl. "Tak dělej!" Opět zahřmělo z vysílačky. Rvačky v barech a ulicích byl adrenalin, ale zabíjet? Nikdy! Dostavil se vysoký stres, který mu začal zužovat zrak do tunelového vidění. "Zab je nebo zarveš s nima!" Na to se ten bot v rohu zapnul a namířil na něj svoje zbraně. Začali se mu třást kolena. "Já nebo oni?" Přemítal. "To přece nejde." "Tak bude to?! "Nutili ho. Se sebezapřením si pomalu opřel pušku o rameno. "Prosím, přijďte někdo. "Modlil se. "Dělej už!" Tlačili na něj. "Zastavte mě," přál si. Nervózně namířil na muže, který začal přicházet k sobě. Ta holčička mu něco říkala, ale nerozuměl tomu. Pomalu neviděl, nevnímal, všechno se v něm bouřilo, spánky mu bubnovali, hlava mu hořela. "Ne." Pronesl v duchu. "Dělej!" "Ne." "DĚLEJ!" "Ne!" "DĚLEJ!" Výstřel.

"Bahoofa!" "Ani hnout!" Malá tmavá místnost byla v Omu zalitá oslepujícím světlem.

Autor povídky: Wey



Kurýr

Seděl jsem takhle, už skoro k ránu, v Denově knajpě. Byl to ten druh knajpy, kterou označoval jenom svítivě oprýskaný nápis DEN'S DEN s vlezem hned za bludištěm z ulic nikoho, skladů a slumů. Bez mapy byste ani nepoznali, že už jste na pomezí C'Ory a pustiny. A bez té správné mapy nebo znalosti byste to tu ani nenašli a cestou by vás místní bandy "xenoxindlů" bez pardonu odkrouhly na titěr. Kdysi staré skladiště, repasovna antigravů, teratraků a další odkladní haly, nyní přestavěné na něco, co na první zdání připomínalo spíš bleší trh. Bleší trh s občerstvením a povyražením. Právě pro to, že tohle místo bylo tak akorát z dohledu oficialit, tu bylo o to méně dusno než jinde. Reprodukovaný gmonk se ječivě táhl celým místem a bizardním způsobem přidával na pohodlí. Nikdo se na nic neptal, nikdo po vás nic nechtěl, ale do útočiště stále daleko.

Tady jsem byl, v nejzaplivanější části něčeho, čemu by se na téhle kouli šrotu vůbec dalo říkat město. S kšeftem, který byl nejistější než sázky na ZoloX. Upřeně jsem se zadíval do sklenice a krouživým pohybem ruky rozvířil její obsah. Jako bouře v oceánu, jako příboj v láhvi se v ní docela nefyzikálně - převalivě zavlnila namodralá kapalina.

Z terasy, kde bylo dalších pět stolů, prozíravě rozmístěných kolem projekčního Hola, bylo vidět na pár hostů deroucích se skrz bleší pasáž. Přes pozdní hodinu tu mumraj neustával a ze vzduchu se takřka dal vyčíst zápal štamgastů a nově příchozích. Každý zde hledal něco jiného. Povyražení, trochu klidu, vzrušení, hazard, obchod, příležitost. Právě ta poslední je ze všeho nejvzácnější, ale o to zajímavější. Na holu svítil záznam s tančící Slaquou. Pozorovat její zmítající se křivky bylo skoro až hypnotické a záře z projektoru zalévala celé místo specifickou atmosférou. Tenhle "blešák" přese vše měl určité kouzlo, i když jen málo kdo si toho dokázal všimnout.

Kolem mě se akorát prohnal Geláč, kterému nad hlavou svítila nabídka s nápojákem. Nalijí vám tu vše od plitek až po nejvybranější druhy B'Tangu. Nánosy rzi a nesourodých úprav onoho mechanického číšníka jen podtrhli výraz "rádoby" podniku. Vždy jsem se Coraabu, téhle hroudě šrotu chtěl vyhnout, ale příležitost, ta nehraje v kostky. Kde nejsou možnosti jsou jen špatné a horší rozhodnutí. Někdy nezbývá než se protloukat od kšeftu ke kšeftu. Ode dne ke dni. Občas to nekončí hezky. Ale časem si zvyknete i na to. Občas prostě nějakej parchant přijde o kejhák. Na vše se dá zvyknout, dokud to není zrovna ten váš. A já setsakra chtěl, aby to nikdy nebyl zrovna ten můj. Tenhle život nebyl pro každého, ale tady to je pořád bezpečnější než dolovat a těžit corabit.

Ze zamyšlení mě vytrhl až infosynk s aktualitami. Na inplantu jsem procvakal všechny místní or-logy. Samé plky od kšeftžurnalů, odkazy na blogobláto ze sub-netu a samá reklama. Nic z toho na co jsem čekal. Dal jsem si pořádného loka namodralé břečky, tak pořádného, až mi na moment zamžilo před očima. Hořkosladce modrý pocit. Skoro i dobrý. Mediblok zahlásil zprávu o zvýšené toxicitě v organismu, rozpis chemické nerovnováhy a začal s odbouráváním jedu. Kdybych z něj již dávno neodstranil pojistky, tak by mi zorné pole zaplavila varování: vyvarujte se obsluhy těžkých strojů a další tuny nesmyslů. Erární augmenty jsou v základu skoro víc ke vzteku než k užitku. Dobrý způsob pro předáky, jak držet pracovní sílu na uzdě. To tak jediné.

Konečně se v dalším feedu objevil nenápadný log o nedostatku pseudoplastu v severních oblastech. Zpráva sama o sobě přehlédnutelná a zcela nedůležitá, ale dekryptor ve vysílání zachytil určitý vzorec, právě takový, který dokázal přeložit. Zpráva byla stručná a bylo to přesně to, na co jsem tu celou dobu čekal. Pouhé souřadnice, odkazující na cílovou destinaci, standardní rychlostí pár Unů za městem. Víc jsem pro tenhle kšeft nepotřeboval.

Vzal jsem si všechny své věci a s obchodním kufříkem přes záda vyrazil z Denu. Bludištěm mě protáhly mapy z inplantu, které jsem zrovna dnes čistě náhodou vykšeftoval spolu s nějakým tím bakšišem za holo-log strojíren. Kompletní rozpis nákladu pro Bai-Kopt na příští Tol. Ve špatných rukou bezcenné, ve správných skoro jmění. V mých rukou momentálně horké zboží, nebo kulka do vizoru. Ovšem znát lokaci něčeho, co se dá považovat za příslovné oko hurikánu není od věci. Během práce jako ta moje bylo šero a nevědomost jedním s mocných spojenců. Zvlášť když jsou vaše zakázky cennější než mnohé životy.

Držel jsem svižný krok a šel podél ulic. V diskrétním bezpečnostním kufříku jsem měl obsah zakázky. Lístek (opravdu prostý papírový), plastovou nádobku s kapátkem a dobré čtyři dri korotermitu s roznětkou. Na lístku byly vypsané lokality doků a časový rozpis jedné konkrétní výzkumné agravy WaalkWaku. Nejžhavějším zbožím byla právě nádobka, konkrétněji vzorek genetického materiálu. Korotermit byl jen pojistka.

Tahle hra měla prostá pravidla: Dorazit na místo setkání, předat kufr, vrátit se do města, dostat se k terminálu, v pozitivním případě kufřík odklíčovat, deaktivovat roznětku, nalodit se na nějaký nejbližší magrav, zmizet a čekat dokud se neozve prostředník s novou prácičkou. No a mezi tím se vyhnout všem problémům.

Po půlhodince svižné chůze jsem se dostal do trochu civilizovanějších oblastí. Šifrovaným vysíláním jsem se spojil s kontaktem u agentury a dotázal se na pozice hlídek. Prokuratura Lubra již dlouho sloužila naší věci a takový oficiálně obchodní vztah je velice užitečným. Data se mi aktualizovali v mapě přesně podle toho, jak se příslušníci hlásili svým operačním střediskům. Díky informacím nebylo těžké se vyhýbat všem hlídkám, a tak po chvilce prodírání a oklik jsem se dostal až ke garážím u nepoužívaného gravodromu. Odstavovali se zde mimo jiného neaktivní taxi-gravy. Stačilo si jen jeden z nich vybrat.

Prošel jsem skrz celou zónu a mezi tím si vyhlédl poměrně robustní taxi-grav z nové série. V případě problémů by mohl vydržet i pár zásahů z vysokorážního bolteru. Když nikdo kolem nebyl na dohled, tak jsem z výbavy vytáhl šifrokartu a odemkl si.

Naskočil jsem, kartu zapojil do palubní desky, kufřík hodil pod sedadlo a na dosah ruky přehodil pušku. Nový interware mezi tím taxi-grav přesvědčoval o tom, že manuální řízení je lepší způsob plánování tras než stacionární body a naučil jej talské prověření a také jak v případě potřeby přetížit motory. Když jsem měl vozidlo plně pod kontrolou, tak nezbývalo než vyrazit z města.

Stačilo se dostat na hlavní spoj a pak se vydat se přímo do pustiny. Nabral jsem cestu k hlavnímu uzlu a testujíc túroval antigravační zářiče, až od nich odletovala statická energie. Ovládání gravu bylo sice těžkopádnější, ale seděl a v případě potřeby s ním půjde poměrně dobře manévrovat. Všude bylo tolik taxi-gravů, že ten můj splynul s provozem a prozatím nebylo potřeba si dělat starosti. Doprava mezi tím stihla zhoustnout natolik, že jsem polevil v ostražitosti a skoro si užíval jízdu skrz metropoli. Na to že byla postavená z metaformovaného šrotu působila majestátně. Z dáli se jen blyštila centropole, kde už o onom majestátu nemohlo být pochyb. Zvnějšku.

Hranice města naštěstí už nikdo bedlivě nestřežil a pro mohutný proud dodávek a nákladů by statické kontrolování nebylo ni moudré, ni proveditelné. Autonomní systém akorát vyhodnocoval prověření každého vozidla, a pokud bylo označení platné, mohli jste bez přerušení vycestovat. Díky interware a ještě před tím úplatkům na správných místech nabyl taxi-grav pověření talských úřadů. Když jsem přelétnul hranice, na comu gravu jen problikl log: Tal potěš." Pobaveně mi cukl koutek úst.

Za hranicemi jste teprve poznali, proč se tomuhle místu říká skládkosvět. Siláže šrotu a odpadu tvořili celé planiny, které za ty léta zvětraly do krust, nezřídka prorostlých něčím na pomezí biomasy a hyperdžungle. Navigační počítač jsem nakrmil lokací setkání a nechal si vyhodnotit nejkratší možnou cestu. Po výpočtu nezbývalo než nahnat do anti zářičů prahové napětí a skrz to pseudodílo starých skládkařů se prohnat až k náhorním převisům.

Na půl cesty k cíli jsem v dálce uviděl ve dví rozlomený magrav. Byl z něj sice vidět jen obrys, ale i přes to, to bylo jednoznačné. Obří exoplanetární transport neznámé třídy ve stádiu posledního odpočinku. Musel se sem dostat až s posledními shozy šrotu.

Když jsem se dostal kousek blíž na dohled, tak bylo jasně vidět, že už byl nájezdníky a rabovači ohlodán až na kostru. Najednou se vzduchem zableskl jasný oranžový výboj a ani ne pár loktů ode mne vybuchla pustina v oblak prachu a spršku kamení. "Di B'yabha," zaklel jsem.

Několik vyvrhelů si z trosek magravu udělalo provizorní tábor, který hlídal automatický palpost. Prudce jsem strhnul agravu na stranu a vyakceleroval natolik, že se ze země urvala oblaka prachu. Uháněl jsem kolmo k palpostu, jako loď klouzajíc po vlnách tak, aby se jí nepřelomil trup. Měnil jsem rychlosti tak náhle, jak to jen stroj dokázal provést a doufal, že než automatické míření stihne mojí rychlost zprůměrovat a přesně zaměřit, tak budu z dostřelu.

Zrovna v momentě kdy jsem z ostra zpomalil, těsně přede mnou vybuchla další střela a šrapnely šrotu se zasekali do čelního průzoru. Smýklo to se mnou a celá levá strana vehiklu se sedřela o zem. Tenhle taxi-grav si nikdo příčetný už jen tak nenajme. Řízením jsem komíhal tak zběsile, že sotva stačilo reagovat, další výstřel dopadl dál ode mě. Jen jsem doufal, že už jsem z toho venku.

Kousek přede mnou bylo ve šrotu odházené koryto. Nejvyšší možnou rychlostí jsem zamířil právě do něj. Ozval se další výstřel a vybuchl těsně za mnou. Celý grav popostrčil dopředu. Do koryta jsem žuchl s takovou razancí, že se podvozek otřel o zem. Vylomil se tím jeden zářič a grav se stal hůř ovladatelný. V ten moment jsem teprve plně docenil cestování na palubě ingarů. I když to znamenalo průsery jiného kalibru.

V moment, odhaduju dle předchozího sledu střel, kdy se měl ozvat další výstřel bylo ticho. Pádil jsem žlabem a snažil se pro jistotu dostat co nejdál od palpostu. Ten už však dál nestřílel.

Z čela jsem si otřel krůpěje potu a mrknul na diagnostiku. Žádný z důležitých provozních systémů nebyl poškozen, u vylomeného antigravitačního zářiče probíhá rekalibrace. Nová odhadovaná účinnost: 70%. Nakonec to nedopadlo nejhůř, ale další podobné překvapení a mohl by z toho být problém. Upravil jsem trasu tak, abych se vyhnul téhle oblasti. Podél Rezavých dun to sice bude trvat, ale nehodlám se stát nástrahou pro ryby.

Grav se valil skrz pustinu a k cílové destinaci zbýval sotva Un. Od palpostu u magravu se nestalo nic, co by rušilo poklidnou projížďku, ale začal jsem mít neblahý pocit. V tom mi nad hlavou prolétl jeden z armádních gravtronů a mířil stejným směrem jako já. Následoval ho sonický třesk a hřmění. Neblahý pocit zesílil. Podle původního intelu se mělo jednat jen o operaci minoritní důležitosti. Pár vzbouřenců s přespříliš ambiciózním plánem co dobře platí. Tohle ale začínalo zavánět. Třeba ten gravtron je jen náhoda. Nebyl.

Po strmém stoupání jsem se přehoupl přes náhorním převisy a začal vysílat na smluvené frekvenci kódovanou identifikační šifru. To aby po mě nezačali střílet. Za pár minut jsem dojel k rozlehlé plošině, kterou někdo přetvořil ve vojenskou základnu. Tři armádní gravtrony třídy Thethos hnízdili uprostřed na improvizovaných přistávacích plochách. Taková předsunutá základna, takřka na prahu C'Ory, nevěstila vůbec nic dobrého. Agravu jsem odstavil před vstupní bránou a čekal, až přijde někdo povolaný. Mezi tím se na mě opřel pohled ostrostřelců ze strážných věží. Na klidu mi to nepřidalo.

Gar Bannor seděl u stolu ve velitelském stanu a na sub-netovém rozhraní pročítal příchozí logy. Právě dokončoval zprávu o rozmístění pozic klanů a jejich předpokládanou výzbroj. Hlavou mu jen bleskl další dílek soukolí, když v tom vstoupil dovnitř jeden z goptů, spořádaně zasalutoval a promluvil: "Gare, další gravtron je již téměř odbaven. Formaci budeme moci poslat na stanoviště do jednoho Unu. Dále. Naše komunikace zachytila signál antarského kurýra. Vaše rozkazy?"

Gar bez vzhlédnutí od rozhraní zavelel: "Pokračujte dle plánu a osobně se postarejte o převzetí zásilky. Vzorek nechte analyzovat. Hned po té mi vše přineste." Gopta opět zasalutoval a vyšel ze stanu směrem k hlavní bráně. Cestou povolal z kasáren dva reny, aby jej doprovodili. Strážní věž mu oznámila, že před bránu právě dorazila nějaká agrava. To bude náš kurýr.

Po chvilce vyšli zpoza brány tři ozbrojení vojáci v plné zbroji. Otevřel jsem dveře gravu a vydal se jim naproti. Jejich uniformy byli bez označení frakční a planetární příslušnosti. Nebylo sporu, že šlo o tajnou operaci. Kývl jsem na pozdrav. Voják v baretu přistoupil blíž ke mne a zeptal se ostře řezaným hlasem : "Předpokládám, že vy budete kurýr Antaru." "Ano, zastupuji zájem Mogrady. V případě, že dodržíte všechny body stanoveného kontraktu, jsem oprávněn předat vám zásilku. V případě porušení jakékoliv stanovy se vystavujete možnosti perzekuce a odepření další spolupráce." "Kontrakt bude proveden v plném rozsahu," odpověděl voják a zasalutoval mi, jako by mluvil s nadřízeným. To bylo přinejmenším podivné. "Pak je tedy vše v pořádku," řekl jsem.

Vrátil jsem se zpět ke gravu, z pod sedadla vytáhl kufřík a předal jej vojákovi. Dodal jsem ještě: "Kufřík je vybaven elektronickým mechanismem. V případě naplnění kontraktu bude zámek automaticky uvolněn spolu s obsahem. V případě pokusu o neoprávněné otevření se zásilka sama zničí." Rozloučil jsem se a vydal se zpět do města.

Zpáteční cesta již proběhla bez problémů. Skoro víc mi ale stále vězelo v hlavě samotné předání. Nějak mi to celé nepasovalo. Pokud za tím vším byl nějaký vyšší zájem Kosmopolitních světů, unikala mi souvislost právě s předsunutou základnou tady na Coraabu. Mělo by mi stačit to, že mi zaplatí, ale stejně jsem se dál ubíral smyslem téhle akce.

Ve městě jsem odstavil taxi-grav a pak rovnou zamířil ke smluvenému terminálu. Přihlásil jsem se pomocí domluvené šifrované sekvence tak, abych mohl ratifikovat úspěšné předání. Když jsem potvrdil, že zásilka byla předána, tak se mi náhle zatmělo před očima, svět se zatočil kolem do kola a za jekotu šílenosti jsem padl rukama napřed k zemi. V ten moment jako by mi někdo v hlavě otevřel špunt. "Co se to sakra děje, co tu dělám." Byly to poslední myšlenky, které jsem stihl zachytit, jako vodu v děravém cedníku.

Gopta vstoupil do velitelského stanu s kufříkem v ruce. Volnou rukou zasalutoval Gar Bannorovi, který byl stále ponořen do sub-netového rozhraní. "Gare, vzorek jsem nechal prověřit a skutečně patří armo Pawě. Zde je celá zásilka." S těmito slovy gopta předal kufřík Bannorovi. Ten si jej s potěšeným výrazem převzal a otevřel jej. Nejprve se podíval na zkumavku s kapátkem, pak na lístek s rozpisem agravy.

"Gopto, vezměte jeden z gravtronů, dva prapory a vydejte se zajistit kultivační zařízení." S těmito slovy mu podal lístek s rozpisem. Gopta odešel plnit rozkazy.

Gar vzal do rukou zkumavku a vydal se do vědeckého stanu. Hučení zařízení doprovázeli upřené pohledy vědců na výstupní rozhraní přístrojů. Uprostřed stanu, na laboratorním lůžku byla mladá žena připojená na různorodá zařízení. I přes pevné kurty a zřejmě nevědomý stav se třásla. Zcela nepřirozeně jí bobtnala a takřka tekla kůže.

"Ať vzorek připraví pro kultivaci a implantaci do subjektu." Gar podal lahvičku se vzorkem jednomu z laborantů. "Zařízení bychom měli obdržet co nevidět." Gar Bannor ještě letmým pohledem počastoval budoucí Pawu a vydal se zpět do svého stanu.

Čas mladé diktátorky Brii Pawy vypršel. Gar se ještě pozastavil nad jednoduchostí plánu. Vyměnit pravou Pawu za vlastní. Teď už jen vše musí přesně vyjít. Vyjde to. Věděl to. Poslední věc co ho napadla: "Mělo by to vypadat jako atentát."


Seděl jsem takhle, už skoro k ránu, v Denově knajpě. Byl to ten druh knajpy, kterou označoval jenom svítivě oprýskaný nápis "DEN'S DEN". Našel jsem to tu jen díky mapě, kterou jsem zrovna dnes čistě náhodou vykšeftoval spolu s nějakým tím bakšišem za holo-log Bai-Koptu. Upřeně jsem se zadíval do sklenice a krouživým pohybem ruky rozvířil její obsah. Ze zamyšlení mě vytrhl až infosynk s aktualitami. Na inplantu jsem procvakal všechny místní or-logy. Samé plky. Nic z toho na co jsem čekal...


Slovník nových pojmů:

Teratrak: Pozemní nákladní vozidlo sestavené takřka z čehokoliv. Typická je velká nákladní plocha (zastřešená či holá). Většinou jsou skutečně masivní, kvůli přepravě velkých kusů šrotu.

Augment: Augmentace organismu (určitým způsobem rozšiřující jeho možnosti), nezaměňovat s augy.

Infosynk: proces při kterém se synchronizují data z infoproudů s vizuálním rozhraním.

Blogobláto: také Blogoblit, hanlivý název pro logy nu-bloggerů

Autor povídky: Wizard



Ryba smrdí vod hlavy

Před více než dvaceti Tu...

Vzbudil jsem se chvilku po poledni. Nevím, jestli to bylo tím, že na Xentu právě přistával nějaký obří magrav nebo tím, že mi ještě trochu zvonilo v uších od večera. Byl to dost divoký mejdan i na mé poměry. Zpočátku všecko probíhalo hladce, láhve kašírovaného klujje se dali počítat na tucty a celá grupa se dost živě bavila. Ale pak se to zvrtlo. Někomu přišlo jako dobrý nápad předvést nám drink zvaný purpurový hoptarský frutokoktejl. Už si tak úplně nepamatuju, který kheero přivezl ze kšeftu ve vedlejší ulici plný koš flašek a ještě k tomu přihodil balíček Kerongu. Některý hochy to rozpálilo úplně do běla, ale než se večírek mohl zvrhnout v regulérní orgie, který by hravě mohli konkurovat i právě vysílanému Jarmarku Chapadel na sub-kanálu Oro8, tak Sorot hodil do mí zbrusu nový vykachlíkovaný koupelny tlakový granát. Když odjeli Aglomeros a členové místní buňky Blupanu se konečně ujistili, že jim nikdo neleze do rajónu, bylo mi jasný, že si nemusím dělat velký starosti s úklidem. Na všechny ty střepy stačí větší bedna. Asi ale budu potřebovat nový nábytek a chaalkový dřevo není zrovna nejlevnější. A počet Xotů na mém účtu se povážlivě snížil. Asi si zase budu muset obstarat nějakou fušku. A tak jsem vyrazil ven.

Venku bylo dost dusno a na obzoru byla vidět silná kovová bouře. Bláznivý počasí. Jeden Tol sou takový deště, až záplavy rozvodní jezero Yakh-Pagae a dokonce i hráz Makard hrozí protržením a další Tol je zase dusno a výheň, že bys ani ruuka nevyhnal. Rozhodl jsem se, že si radši vezmu taxi-grav a ještě se stihnu cestou stavit u Zlatavýho ZanXe na dlabanec. Uprostřed oběda mi zvoní telefon. "Někdo unesl Tallu!" Zařval na mě chraplavej hlas, ve kterém jsem rozeznal Pentagorase. "Khe'Bun!" "Tvojí topmodelku ze sub-netu?" "Jo - okamžitě všeho nech a koukej sem naklusat." Klusal jsem. Před dveřmi jsem potkal naše svaly. Je to Těžař – chlap jak hora, má rudé číro, zlaté korunky, strašný stravovací návyky a nechá si říkat Svaloun. Prohodili jsme par zdvořilostních vět, jako jak se máš ty exoanabolický žoku a čau ty silikonový čmoude, načež jsme poskytli kamerám nerušený výhled na naše ksichty. Dveře uděly "pflush" a byli jsme vevnitř. Doma byli všichni. Partengl se se něčím cpal a listoval v xeňáckým pornokomixu a Škrabka (teda proč se nám jeho rodiče pomstili takovým jménem) se dost hlasitě hádal s Pentagorasem.

"Iblort Kaa," pozdravil jsem je. Pentagoras si mě přísně změřil a udělal znechucený gesto. "Aaa - panové ráčili přijít. Sraz byl, pokud vím, ihned. Ihned není za jeden Un, pět Untů," udělal dramatickou pauzu, "a devět, ne deset Omů." "Musím se přece nasnídat, jsem teprve ve vývinu," hájil se Svaloun. Představa, že tahle figurína se bude ještě nějak vyvíjet, byla děsivá. "Snídaně stranou, máme tu problém." Pentagoras hodil na stůl krabici. Byl na ní nápis - Mistr Pentagoras, jestli chcete ještě vidět svojí buchtu, čekejte na zavolání. Sáhl jsem dovnitř a vytáhnul velmi výstřední a erotický model dámského prádla. Svaloun uznale zamručel. "Je to určite jeji?" "Jo." Sklopil Pentagoras oči k zemi. "Sám jsem jí to, ehm, koupil." "Oh, ty jsi romantik," zasmál jsem se. Následovalo několik dosti sprostých nadávek od Pentagorase. "Dost vy magoři," uklidňoval nás Škrabka. "Talla je v průseru a my ji musíme najít."

Pentagoras zůstal čekat na zavolání a my ostatní jsme odjeli shánět informace a tahat za nitky podsvětí, jak se poeticky vyjadřuje Partengl. Asi ve čtyři mi zavolal Pentagoras. "Něco mám – ten loppa, co mi přinesl tu krabici, si ještě před tím, než stihl zdechnout, vzpomněl, že mu ji prý dal ňákej Bael ve fialovém hávu se směšným nosem." "Daggy? Co by s tím tenhle Bahoofa mohl mít společného?" "Prej dělá pro Hermese," zamračil se Pentagoras. "Proč se s ním vlastně nenávidíš?" zeptal jsem se. "Má to něco společného s Tiamarem?" "To je dlouhá historie, z doby ještě než dorazil na Coraab. O tom někdy příště." "Zjisti, co se dá a než nastane Šero, tak se vrať zpět, ať naplánujeme další postup," ukončil debatu Pentagoras.

Když jsem se vrátil, Pentagoras seděl v křesle, převlečen do bojové kombinézy a právě čistil vražedně vypadající pol. "Takže?" Sedli jsme si ke stolu a daly hlavy dohromady. Jak se ukázalo z našich získaných informací, Daggy si před několika dny zaplatil pronájem jednoho skladiště na periférii Sektoru 9, nedaleko průmyslového závodu JisSaru, známého výrobou antigravů. "Takže jaký je plán?" zeptal se Partengl. "No vlítneme tam, všechno pozabíjíme a osvobodíme Tallu," temně pronesl Pentagoras. "A každýmu narveme uranový šipky zezadu do kebule," zavrčel Svaloun. "Musíme se lépe vyzbrojit. S tím co máme, můžeme přepadnout tak maximálně dětský tábor," přidal jsem se já. "To nebude problém," prohlásil Škrabka. "Už jsme něco přichystali." Nastala moje a Svalounova chvíle. Převlékli jsme se a konečně jsme vypadali jako banda žoldáků. Bojové obleky, ochranné masky, různé zbraně těžkého kalibru, několik energetických zbraní a dokonce i pistolový difuzor. Svaloun si přehodil přes rameno ruční vícekomorový kvantar. "Uděláme z nich krmení pro blitkošváby," prohlásil Svaloun a já mu přitakal "Khe ik'katta." A tak jsme vyrazili. Nasedli jsme do Partenglova nejoblíbenějšího auta, i když auto je pro tu pancéřovanou obludu dost nadnesený výraz, jako kdyby jste taranovi říkali roztomilá ještěrka. Hasili jsme si to k Sekroru 9, jehož obyvatelé ještě netušili, že mají tu čest bydlet na bitevním poli. Kdyby se nějaký polda kouknul pod falešnou karoserii na střeše našeho autíčka, myslel by si, že ho převeleli k InSboru.

Sektor 9 poklidně spal, nikde nebylo vidět ani neživáčka. Naším cílem byla stará průmyslová zástavba na periferii. Partengl pustil obraz senzorů na velkou obrazovku a aktivoval zbraňové systémy. Falešná střecha se odsunula a objevili se lafety těžkých zbraní a raket. Než jsme stačili dojet k rohu komplexu, zaduněla před námi řada explozí. "Držte se," povykoval Partengl. "Jedeeem!"

A zrychlili jsme. Před námi štěkali nějaké těžké kalibry a práskali výbuchy raket. V ohradě se objevila těžká kovaná brána. Za bránou byla vidět nízká budova s hořící střechou. Najednou se ze všech obrazovek oslnivě zablesklo a ozvala se ohlušující rána. Dodávka sebou cukla a naklonila se na bok, jako by ji popadla obrovská tlapa. Partengl prudce zabrzdil, až jsem si málem rozbil nos o Svalounův zátylek. Před námi prolétla raketa a vybuchla v křoví jen kousek od nás. Následovala prudká akcelerace a ohlušující střelba ze všech zbraní. Dvě rakety trefili průčelí stavby a udělali nová okna a dveře v místech, kde je žádný architekt neplánoval.

"Cesta je volná chlapi!" Dveře dodávky se otevřely. Vyskočil jsem ven. Suchý beton, spousta prachu a děsný randál. Makali jsme k díře v průčelí. Přepnul jsem si na infra. Z vnitřku po nás začal někdo střílet, ale Svaloun na to místo napral raketu, dřív než dotyčný stačil dostřílet dávku. Další prach ve vzduchu. Vrhnul jsem se dovnitř. Ocitl jsem se ve velké místnosti. Dveře vlevo, schodiště nahoru. "Do dveří!" Nějaký sklad, prázdný. Tma.

"Sakra posviťte mi někdo!" zařval jsem a měl jsem na mysli baterku. Svaloun to pochopil jinak a střelil dozadu zápalnou raketu. Rázem bylo ve skladu světlo jak ve dne a oheň mi rozhodil infra. Vrhli jsme se ke schodům.

"Pozor, granáty," zaječel Svaloun a srazil Škrabku pod sebe na zem. Výbuch urval notný kus zábradlí a mě šlehla bolest levým stehnem. Zkusil jsem hýbat nohou, šlo to. "Deme!" zařval Svaloun a vrhnul se nahoru po schodišti. Pentagoras a já jsme spěchali za ním, Škrabku jsme nechali za sebou v nedohlednu. Vpravo se otevřely další dveře a vykoukla postava. Než jsem stačil zareagovat, zaduněl vedle mě kvantar a postava se rozpadla v dešti krve a úlomků kovu a kostí. Další výstřely vlevo, Svaloun zalapal po dechu a klesl na jedno koleno. Moje a Pentagorasova zbraň práskly téměř naráz. Z levých dveří se vypotácel vysoký boter a zhroutil se na zem. Zpod těla se začala šířit krvavá kaluž. "Mbreggo?"

"Dobrý, sem v pořádku," zasupěl Svaloun a vstal, "jenom vesta, asi." Pentagoras rozkopl zbývající dveře a pak už se zevnitř ozvala jen dvojitá detonace. "Sklep!!!" zařval dole Škrabkův hlas. Hnali jsme se dolu, po noze mi stékala krev a čvachtala mi v botě. Škrabka stál zády ke zdi u zavřených kovových dveří. V ruce držel detonátor. Když jsme k němu dobíhali, na dveřích explodoval zámek a dveře se zcela pohostinně samy otevřely. "Pozor na Tallu...," vrčel Pentagoras, "žádnou střelbu, ani rakety!" Ujistili jsme ho, že jeho miláčkovi nezkřivíme ani chloupek. A šli jsem si pro ni do sklepa.

Proti nám se najednou vztyčilo jakási obrovité monstrum. "Koráč," pohrdavě utrousil Pentagoras a bota zalil dávkou. Nic nevydrží dávku z difuzoru a působení bio-kyseliny 9-KUUL. A ještě když to pojistí Svaloun jednou ranou z kvantaru rovnou mezi optická čidla.

Tallu jsme našli úplně vzadu, přivázanou k židli. Pentagoras se k ní hned vrhnul a začal ji rozvazovat. Pak ji vzal do náruče a nesl ji do dodávky. Byla celá omámená, asi pod drogama, brečela a pořád opakovala: "Ne Hermesi, ne....Rudá jedna....Tiamar končí..."

Nakonec to teda byl happy end pro všechny. Ve sklepě jsme totiž našli bednu a v ní kufřík s velmi zajímavou peněžní částkou v Xotech a v trinech. Všichni jsme tak byli nakonec spokojený. Pentagoras měl Tallu, všichni jsme to přežili, přibylo nám pár hrdinských jizev a něco peněz. Do té všeobecně povznesené nálady zasáhl z vysílačky Partenglův hlas. "Měli bysme zmizet, jedou sem fízlové."

"Kolik?"

"Všichni!"

Autor povídky: JFK



Gor "Tanatos" Thannar

Khalfass, basaapsaká Aréna Bolesti - 9. kolo Zvířecích her


Tribuny burácí jako útočící armáda, diváci šílí. Xin Krev se pomalu zvedá po namáhavém dopadu a kakafonie oslavných výkřiků všech ras multivesmíru dosahuje vrcholu - jeho poslední zabití se zapíše do legend. Několik fanynek přichází v amoku o vědomí, zatímco sedm metrů vysoký všežravý pavoukovec godo z Ulgoru se za Xinem opožděně sesouvá do skloštěrku arény. Z rozpáraných útrob se vyvalí hektolitr čpavé, zelené mokrve.

Xin Krev si davu nevšímá a očima vyhledá jak dopadl ten Grannočan. Na Zvířecích hrách je prý poprvé, ale rozhodně ne naposled. Dal si zápasnické jméno Tanatos a v bodové tabulce je od začátku na druhém místě, hned za Xinem. Je to chladný zabiják, který si nestvůry v klidu přečte, najde jejich slabá místa a efektivně je zabije. Xin vede jen proto, že ví, jak zapůsobit na diváky a porotce. Dává jim tu potřebnou dávku napětí, pak překvapivé smrti a hromady krve. Ano, krev je to, pro co přišli.

Teď ale přijde změna. Budou bojovat společně s jediným nepřítelem. V tomto kole musí spolupracovat, ale nemohou si navzájem věřit. Mrtvý je oslabením týmu, ale posílením šance na výhru.


Khalfass, basaapsaká Aréna Bolesti - Finální kolo Zvířecích her


Tři bodově nejúspěšnější zápasníci předchozích kol stojí zády k sobě na malém vnitřním kruhu arény. V tomto kole musí spolupracovat, ale nemohou si navzájem věřit. Všichni v rukou třímají stejné, dlouhé dehongy - smrtící čepele z corabitu. Neobvykle kvalitní zbraně vyvolávají mezi diváky potěšenou nervozitu. Tu si bojovníci nemohou dovolit. Soustředí se a hledí jen před sebe. Napětí diváků stoupá, až je skoro hmatatelné. Protivník se z krycího pole může zhmotnit kdykoliv a kdekoliv. Ren Dahar, šampión z Qu-Pua, opakovaně tiskne čepele k tělu a v podvědomém gestu si do šatů otírá neexistující pot. Krátce poleví ze střehu a mrkne se, zda je úchop na dehonzích perfektní. V tom jej udeří zvuková vlna, se kterou se přímo před ním zhmotní obrovská kreatura s napřaženými pařáty a ihned jimi sekne prakticky nepostřehnutelným pohybem shora dolů přes Renovo tělo. Diváci se šokovaně nadechnou a vzduch z nich vyjde až když pochopí neskutečné - Ren Dahar ten útok oběma čepelemi vykryl. Brutální síla úderu mu však podlomila nohy, zanechávaje ho polo-zchromlého na místě. Naštěstí pro něj je už Xin Krev i Tanatos v pohybu. Každý z jedné strany přibíhají k příšeře a zatímco ji rychle z boku míjí, sekají do slabých míst mezi šupinami. Daemon zařve, oběma pažemi mávne kolem svých boků a odhodí oba zápasníky od sebe. Na to se s hadí mrštností otočí a děsivě rychle švihne svým ostnatým ocasem. Ren Dahar stále drží dehongy před obličejem. Při krytu si nevhodně přešlápl a neudržel bojové zpevnění. Pravou nohu má vyřazenou a levá ruka, která je s ní spojená se ještě třese bolestí. Daemona naštěstí zaměstnali společníci, tak se jen stačí dostat se z dosahu. V tom Ren vidí, jak se daemonův ocas přitahuje k mohutnému tělu, navaluje se kolem a vymršťuje se jako měsíční energobič. Míří přímo na bojovníkovo břicho. Stačí dát čepele níž, provést “V” kryt, stáhnout tkáňové výztuže, aby ochránili vnitřní orgány, a nechat se úderem odmrštit stranou. Pohnout rukama - teď!

Xin Krev koutkem oka sleduje, jak se daemonův ocas úplně mimochodem blíží ke Qu-Puanovi, který se zcela nepochopitelně vůbec nehýbe. Ocas těsně podlétne připravené čepele a přetne tělo Rena Dahara na dva kusy. Krev cákající trup odlétá stranou a oči překvapeného Dahara se němě ptají, proč se mu ruce nepohnuly.

K divákům přichází první data: výše výhry ze sázky na první smrt, která je rovnou vyplácena, zatímco další sázky se vkládají. Pořadatelé zároveň uvolňují informace o protivníkovi: Grannocký daemon Othmog. Ocas 9 metrů délky. Pancéřové tělo. Síla mimo limity (znázorněná avatarem zuřícího dynira).

Xin Krev a Tanatos nemají na diváky čas. Bez třetího, který by byl ve slepém bodě, nemají jak takto rychlého daemona ohrozit. Daří se jim několik zásahů na ocas, ale zdá se, že rány se rychle zatahují. Sami těžce dýchají a vědí, že toto tempo dlouho nevydrží. Tanatos Xinovi naznačí další útok a vběhne Othmogovi do cesty. Ten se po něm ožene pařáty a Tanatos opět uniká, tak jako už několikrát za tento boj. A stejně jako před tím se Xin Krev přiblíží z boku, ale daemon se otočí do protiútoku a zopakuje svůj obvyklý švih ocasem po Tanatosovi, který to čeká, ale tentokrát se nesehne, ale běží ve směru švihu, ač ví, že nemůže utéct. Na poslední chvíli však vyskočí a ocas udeří naprázdno. Než jej Othmog znovu zvedne, Tanatos na ocas dopadá a oběma čepelemi jej nabodávává jak uzeného klímana. Othmong se s neskutečným řevem okamžitě vrhá na Tanatose. Ten sice jen tak tak dokáže vytrhnout čepele, ne však se zachránit. Padá do skloštěrku arény. Šílící daemon je za chvíli nad Tanatem, ale Xin Krev neváhá a vybíhá po šupinatém těle, pouští jeden dehong a chytá se daemonova parohu, zatímco ten druhý zarazí do Othmogova oka. Ten vykřikne bolestí. Zbaven smyslů obě paže zvedá k ohnisku utrpení a spíš jen náhodou Xina Krev popadne za nohu.

Tanatos se odvalí a střetne se s Xinovým pohledem. Stačí mu zaútočit a Krev se ze sevření dostane. Ale Tanatos zavrtí hlavou a udělá krok zpět. Pak pustí oba dehongy a prázdné ruce zvedne nad hlavu. Xin chvíli nevěří svým očím. Zradu by chápal, ale odstoupení z boje? Vždyť tím anuluje všechny dosud získané body! Vůbec si nevšímá daemona, který jej pevně uchopí za obě nohy a trhne s nimi od sebe. Tělo Xina Krve se od rozkroku páře a dělá čest jeho jménu, zatímco hlava stále udiveně sleduje odcházejícího Tanatose.

Ten už si boje nevšímá a spokojeně si zamumlá: "Dohoda splněna, Krev dnes nevyhraje."

Autor povídky: Flavor-tým
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Navigace
Kategorie
Odkazy
Nástroje